Když večer náruživě švitoří ptáci, druhý den bude zalitý sluncem, říkal převozník Váňa na Sázavě, nadzvedl svou promaštěnou placatici a odhalil úplně bílé čelo, kam se slunce nikdy nedostalo, a zase se pod ní schoval jak pod poklop. Vybral od každého korunu, opřel se o bidlo s kovovým hrotem na konci a chvíli píchal vodu tak, aby pramice jela proti proudu, a v půlce řeky jen natočil příď a Sázava loďku sama donesla k přístavišti na druhé straně řeky. Když tam nikdo nebyl, kdo by potřeboval převézt na druhou stranu, strčil si pan Váňa stonek trávy do pusy a pověsil své oči zasněně na slunce.

Pohled na něj mi připomněl řeckou mytologii a převozníka Chárona, který převážel mrtvé přes řeku Léthé, Zapomnění, a představoval jsem si pana Váňu jako Chárona: tomu se taky muselo platit, jen jsem nechápal proč, jak a kvůli čemu mrtvým na tom tak záleželo. Cháron byl vyobrazen v učebnici, kterou jsem o něm četl, jako urosrlý svalovec s krutě vyhlížejícím výrazem v obličeji, vykulenýma očima a dlouhýma špičatýma ušima. Pan Váňa byl naopak hubený, šlachovitý chlapík ani ne malý ani ne vysoký, a protože toho nikdy moc nenamluvil, působil tajemně. Když všichni muži, kteří ve mně jsou, šli postupně spát a zbyl jen ten, co měl noční službu, aby pracoval na snech, napadlo ho, co když i převozník Váňa si v noci přivydělává jako Cháron. Představoval jsem si ho, jak na své pramici, kterou mává jako křídlem, vzlétne ke hřbitovu v Jílovém, přistane na poli a pak chodí od jednoho čerstvého hrobu k druhému, poodkryje z nich hlínu a kdo mu zaplatí, tedy komu příbuzní dali pod jazyk minci, toho pan Váňa převeze do podzemní říše a nechá mu napít z řeky Léthé, aby jeho duše zapomněla na svůj pozemský život.

Ráno mě napadlo, jestli vlastně každý dospělý člověk nemá dva života, dvě povolání: denní a noční. A začal jsem přemýšlet o tom, co vlastně dělám ve snu já či ten, co má ve mně noční službu: Tehdy se docela zřetelně pamatuji na to, že jsem o sobě zjistil, že nejčastěji ve snu létám. A ne jako pilot, ale jako pták: mávám rukama a na svět se dívám shůry, občas jsem míval ve snu i strach, že se rozbiji o skálu, ale měl jsem štěstí, vždy jsem to na poslední chvíli vybral. Byl jsem v mládí druhým povoláním noční letec.

Až mnohem později jsem se dozvěděl, že i já možná po otci pocházím z převoznického rodu a mohl bych po nocích dělat převozníka na řece Léthé a že sny o létání jsem zdědil po babičce. Na převozníky na malých řekách se totiž pískalo, a proto jim od zavedení příjmení v 17. století říkali Hvížďala a v němčině Pfeifer. Možná proto táta říkával, když viděl vlaštovky, jak lízají řeku, že bude brzy pršet: geny z něj promluvily. Jen kšiltovku jako převozník Váňa nikdy nenosil. Praha tátovi nasadila na hlavu klobouk a mně do hlavy brouka.