„Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla,“ to je věta z románu George Orwella 1984, který vyšel před šestašedesáti lety v červnu v Londýně rok před autorovou smrtí.

Román 1984 popisuje svět Oceánie, v němž vládne absolutní totalita, kterou živí permanentní válka mezi třemi kontinentálními mocnostmi. Společnosti vládne jedna Strana a cokoli veřejně vysloveného proti kolektivnímu myšlení vládnoucí Strany je krutě trestáno: Autor je vaporizován, přeloženo z newspeaku, vymazán. A naopak, kdo ideologii propadne, uletí a už se nikdy nevrátí.

Proč zrovna George Orwell, absolvent elitní školy a policista v Barmě, který vyrůstal v době mezi válkami, v níž se to jen hemžilo romantickými představami o ideálním společenství práva a rovnosti, prozíravě demaskoval nebezpečí, která se za těmito chimérami skrývají?

O odpovědi lze jen spekulovat a možná ale, že i jeho policejní služba, v níž zůstal pět let do roku 1927, v něm vzbudila zájem o konkrétní lidi, jejichž motivy k nejrůznějším činům byl nucen vyšetřovat. A podobně se choval, když se vrátil do Anglie a rozhodl se být spisovatelem: nezalezl do pracovny, ale naopak se nechal umazat životem.

Začal pracovat jako myč nádobí v londýnském slumu a v Paříži. Později žil s tuláky a česači chmele, a když ho i to omrzelo, našel si podnájem v dělnické rodině poblíž Manchesteru a vedl venkovský obchod.

Po vypuknutí občanské války ve Španělsku v roce 1936, tam neodjel jako reportér Hemingway, ale bojoval v republikánské armádě spolu s anarchisty. V boji byl raněn a při čtení novin si uvědomil, jak je zpravodajství zkreslené pohledy „znepokojených novinářů - turistů“.

Domů z války napsal: „Panuje tu sice nedostatek všeho, a přece nikomu nescházejí privilegia ani klanění. Tady se nikdo nesnaží prosadit za každou cenu.“ Na chvíli uvěřil romantickému snobství socialistů. Z této víry ho ale záhy vyvedl Stalin, když nechal tisíce jeho spolubojovníků zavraždit, mučit a popravit. Byl sám moc rád, že si zachránil život.

Po návratu do Velké Británie zjistil, že o pravdivé vylíčení událostí ani levice nemá zájem. Na vlastní kůži viděl, že levice klidně potlačí pravdu, je-li to v zájmu „vyšší pravdy.“ Později mu došlo, že socialisté jsou schopní takového stupně nespravedlnosti a krutosti jako nacisté v Německu.

Zřejmě právě z kapsy zažité minulosti vytrysklo Orwellovo nejznámější dílo. Pochopil, že všechny ideologie stejně jako šamani počítají s iracionalitou lidského počínání. Hledají spasitele a odmítají v něm vidět vždy skrytého belzebuba, který kdekomu zapálí kabát. Proto štěstí i dnes nezávisí tolik na politice jako na člověku samotném, na porci jeho energie.