Přiznám se, že i po sedmdesátce si tu dívku vybavuji docela přesně: Nejen jak vypadala, ale po chvíli soustředěného vzpomínání dokonce cítím i její vůni. Její parfém byl svěží, jarní, ale ta vůně nebyla umělá: patřila jen jí! A když jsem jí to řekl, rozesmála se, až se jí stahovaly nepatrně dírky v nose, krčila čelo a trochu přitom mhouřila levé oko. Byla štíhlá, blonďatá, ráda hrála na kytaru a zpívala. V Lukách pod Medníkem, kde jsem ji o prázdninách poznal, jsme spolu chodili po trati směrem k Žampachu, odkud bylo místy vidět na strmý kaňon v němž dole hučela Sázava. Já chodil po koleji, což byl dobrý důvod jak se jí dotýkat a držet kolem ramen. Občas jsme se zastavili a já ji políbil. Nejprve lehýnce, jen na krk, a cítil jsem, jak se při tom celá zachvěla, což mě taky vzrušilo. Když jsme potom odešli z trati na louku, poprvé jsm jí dal pusu na ústa atd. atd.

Pozoruhodný na té vzpomínce je až konec, protože v nenaplněné vzpomínce je vždy něco protivného. Školní rok nás zase rozdělil, chvíli jsme si psali a pak mně sdělila, že si našla někoho jiného. Když jsem to oznámil asi trochu smutně babičce, chvíli zakaboněně mlčela a pak se mě zeptala: A máš ji rád? A já odpověděl: Ano! Proč se ptáš? Odpověděla: Tak jí to přej, alespoň bude mít v životě o starost o tebe míň! A po chvíli mlčení dodala: A pokud jste si souzeni, stejně se potkáte a pak teprve přijdete na to, že opravdová láska je hlavně starost o toho druhého. Ostatní je jen dárek. Ona řekla Geschenk!

S tou dívkou jsm se potkal asi po padesáti letech, souzeni jsme si nebyli. Chvíli jsme se na sebe nevěřícně dívali, pak jsme si padli do náruče a hlučně vzpomínali. Taky si naše kolejnicové výpravy pamatovala. Ale voněla už úplně jinak. Byl to jiný člověk a já musel být stejně jiný člověk pro ni. Vypili jsme spolu kávu a zase jsme se rozešli.

Cestou domů jsem vzpomínal na babičku a říkal jsem si, co by na to řekla, kdybych jí o setkání vyprávěl. Asi by se jen tence usmála a pobaveně utrousila něco v tom smyslu: To víš, vzpomínky jsou něco jako sbírka známek: Když jednu vytáhneš pinzetou a chvíli se na ni díváš, vzpomeneš si, jak jsi k ní přišel, ale to je tak vše. Musíš ji zase zasunout zpět a vrátit ji, kam patří: do alba. Stejně jako to děvče. A měj na paměti, že sentiment nepatří do života stejně jako do umění a politiky. Proměňuje všechno v kýč. Zatemňuje mysl, starý chlapečku! A řekla by to tak, aby to vyznělo jako blbečku! Tím jsem si jistý!

Určitě by chtěla, aby mi došlo, že sentiment je druh zahálky. Kýč, který se nesnaží vyvolat nové potřeby. Kýč je defekt: svět z pozlátek, hloupých pohádek. A já bych na obranu mohl jen špitnout: Ale, Grossmuti, ta její tehdejší vůně, kterou ještě dnes cítím, je pravá! Ona by se na mě úkosem podívala a já bych rychle dodal: Pardon, byla! Jsem sentimentální stařík na rozdíl od tebe, které by letos bylo 115 let. Sám bych si ale myslel: Bylas to právě ty, která jsi mě učila, že se nemám stydět za to, co se děje v mém srdci a v mé duši, i když taky od tebe vím, že mluvit znamená vždycky riskovat přiblížení se tomu druhému. Babičku jsem rád poslouchal, zvlášť když jsme snídali na střeše, protože hrála dobře na klavír zn. Bechstein, na šicí stroj zn. Singer i na hvězdy nebeské.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus