Když jsem byl malý, myslel jsem si, že jaro, stejně jako třeba zima, jsou jiné světy: ten první je zelený a vůbec různě barevný, ten druhý je černobílý a když jdu spát, tak je někdo vymění. Lámal jsem si hlavu, kde v tu dobu, když je nevidím, jsou zaparkované.

Na své dětské sny jsem si vzpomněl toto pondělí, když jsem se probudil do prvního jarního sluníčka a říkal jsem si, že vrchní šofér v depu českého počasí si v televizi všiml, že k nám přiletěli z Afriky čapíci, smiloval se nad nimi a z remíz vyjelo jaro. Jen my jsme si mylně mysleli, že to bylo kvůli nám, kvůli našemu stesku po slunci. Kdepak, bylo to kvůli skřehlým čápům, kteří již potřebovali sedět na vejcích a čapíci jsou důležitější než my: nosí totiž děti. Dnes se to už neříká, ale když jsem byl malý, tak nás to učili i ve škole. Čapíci přinášeli děti v zobáku zabalené v povijanu, který se už dnes taky nepoužívá.

Problém mám ale s tím depem či remízou na jaro, protože musí být to parkoviště hodně veliké, aby se tam vešlo celé Česko. Vůbec mě nenapadá, kdepak by mohlo být. Logicky jsou ale jen dvě možnosti: buď se jaro a léto schovává před zimou někde dole, v pekle, nebo nahoře, v nebi, a tam čeká, až usnu, aby se ta roční období mohla v klidu a tiše vyměnit. Zimní a letní krajinu jsem si proto kreslíval nad sebe, i když jsem měl stále problém hlavně s tou zimou, protože jsem si říkal, že v nebi i v pekle je teplo a sníh by tam roztál. Ledničku velkou jako Česko jsem si neuměl představit.

Vzpomínám, že jsem měl jako malý kluk hodně podobných problémů: Když jsem býval v létě v Lukách pod Medníkem, koukal jsem se přes Sázavu na druhý břeh, kde je vesnice Rakousy a myslel jsem si, že je to Rakousko. A protože jsem tam toužil zajet, začal jsem se s babičkou učit německy, abych se domluvil. Chtěl jsem Rakušany vidět a vědět, jestli jsou stejní jako my, když mluví jinak. A taky jsem si myslel, že když se naučím německy, že sám budu vypadat trochu jinak.

Když mi mou představu dědeček rozmlouval, nechtěl jsem mu věřit a myslel jsem si, že mě tam jenom nechce vzít, že se bojí překročit hranice, kde se tenkrát střílelo. A jak je to s tím jarem a zimou, to jsem mu už raději ani neřekl, aby mi můj sen nepoškodil. A udělal jsem dobře, protože ve mně zůstal uložen a já o něm mohu ještě dneska psát. Jen se stále ptám, z čeho takové sny ve mně klíčí, kde jsem od nich ztratil klíč?

Možná, že všechny naše sny jsou ale jen dětské představy, které jsme si nenechali rozmluvit a občas je vytahujeme z mozku jak kouzelník králíky z cylindru a divíme se, kde se v nás vzaly. Úplně stejně, jako já se divím letos tomu, že vůbec nějaké jaro přišlo. Přiznám se, že jsem jaru v roce 2013 nevěřil stejně jako dědovi.