Začínám psát tak, že se snažím pomocí slov co nejvíc přiblížit tomu, co ve mně skutečně je uloženo, co je pouze moje zkušenost, můj vjem, co vidělo moje vnitřní oko. Snažím se napojit na své nevědomí, o kterém si myslím, že píše daleko jistěji a přesněji než mozek. Zaznamená i zívnutí touhou. Připomíná mi, že láska je informace, která vypíná mozek. Snažím se, aby v takovém textu byl srozumitelný a jednoznačně vyložitelný každý okamžik, ne trvání: na to je fejeton příliš krátký žánr.

Na první vypnutí mozku si moc dobře pamatuji: touha zívala z každého mého póru těla, i když jsem tu dívku neviděl, i když nebyla v mé blízkosti. Slyšel jsem její barvu hlasu, způsob, jak v rozrušení přerývaně dýchala, viděl jsem, jak si nadhazovala vlasy, aby jí nepadaly do čela, hnědou skvrnu na jejím zeleném oku, štíhlé dlouhé nehty. Stačí když jsem položil na papír jen těchhle pár slov a vidím lesk mé nostalgické touhy, který se váže k detailům. Dokonce se mi zdá, že je blyštivější než dřív.

Bohužel už jde jen o roztroušené jednotlivosti, sklerotický obraz, celek je v mlze, už nejde o skutečné tělo, ale jen o jeho reprezentaci jako ve filmu: vylučuje jakýkoliv čin. Vzpomínka není erotická: desexualizuje.

Přesto se mi takové okamžiky vrací, stejně jako každý člověk zažije za život několikrát vypnutí mozku. Jen těžko ho přenáším na papír, protože tento zážitek je zkomercionalizován, což svobodnou produkci zablokovává. Stále se o to pošetile pokouším, protože vášeň a slast ze psaní mě neopouští. Láká mě právě to nevyslovitelné, neuchopitelné, co si protiřečí, ale o čem tuším, že ve mně je.

Fejeton je výrazem snahy po pochopení: nutí myslet jinak, než je tomu třeba v přírodních vědách. Vlastně jde o cvičení na malé ploše, které se snaží probouzet v myšlení to, co v naší přirozené zkušenosti a z ní nastřádané řeči ve skutečnosti je, ale na co jsme zapomněli. Proto se někdy říká, že každé poznání je jen znovurozpoznání.

A už tu dívku zase vidím: na levém rameni měla malou hnědou pihu a na nohou černé holínky: v padesátých letech byly v létě povodně. Po Sázavě plavaly záchodové budky a králíkárny, na nichž se zachraňovaly kočky, krůty i slepice. V očích zvířat i té dívky byl strach, který nás rychleji sblížil. Poprvé jsem pocítil její jazyk ve svých ústech. Okolo kvetly na zahradách mečíky, gladioly a jiřiny.

A už i tu dobu zase cítím: Měl jsem před maturitou a přiznat se k sobě byl hřích, past, jen neosobnost skýtala nejlepší úkryt. Tušili jsme oba, že život je něco jiného. Proto jsme oba skončili v exilu. Fejeton končím naším společným zjištěním: teprve tam, když jsme se po létech potkali, jsme zjistili, že skutečný život na naší planetě je péče o rozhovor mezi různými jazyky, a to dokonce až po samo pojmové myšlení. Ale zaplatili jsme za to: ztratili jsme kus domova. Na to bychom doma tak rychle nepřišli. Umělý život by nám zabránil vynést nad sebou soud.