Jiří Suchý vzpomínal kdysi na Miroslava Horníčka slovy: „Jednou mně navrhl, abychom spolu stvořili program, který by se uváděl pravidelně jednou týdně v kavárně Vltava. A tak vznikly Pondělky s tetou. Psal se rok 1958. Bylo to tedy po polovině minulého století.“

V ten moment mně došlo, že to bylo v mém století, neboť na tyto pořady jsem chodil a v roce 1958 maturoval. Strávil jsem v tom století většinu života. A najednou to mé století je minulé, dokonce minulejší než dědovo vyprávění o první světové válce, která za mého mládí byla mnohem méně minulá než rok 1958 dnes, ač se mi ta válka zdála neskonale vzdálenější, tedy minulejší.

Pondělky s tetou, Člověk z půdy a Zuzana je sama doma, tedy první pořady divadla Semafor jsou mi naopak mnohem bližší a přítomnější, ač jsou ve skutečnosti už velice minulé. Zato mému synovi Ondřejovi musí připadat mé vyprávění o roce 1958 jako mně vyprávění o Piávě a Semafor je pro něj místo, kde si s malým Kubou Suchým hráli na jevišti tak dlouho, až s dětským kočárkem, v němž se schoval, někdo vjel na jeviště a on už nestačil utéct a musel v něm zůstat schovaný celý jeden výstup. Dodnes na to vzpomíná jako na něco, co se stalo včera, ač mu je přes čtyřicet let a je to příběh rovněž z minulého století, které pro něj ale začalo až koncem sedmdesátých let.

V ulici Ve Smečkách, kde začínal Semafor bylo původně divadélko pro děti a dnes tam sídlí Činoherní klub a když Jiří Suchý divadlo založil, hrál v něm i Waldemar Matuška, který neměl kde spát a přespával na jevišti jako později Pavel Landovský v Činoherním klubu. Semafor se přestěhoval do pasáže Alfa, do bývalého divadla Oldřicha Nového, který, když si u Jiřího Suchého objednával lístky, chtěl vždycky dva do své staré ředitelské lóže. Dnes je v pasáži, která se zase jmenuje Stýblova, místo divadla herna, neboť majitel může kasírovat vyšší činži. Jiří Suchý se se svým Semaforem přestěhoval na malou scénu při Hudebním divadle v Karlíně, které mu v létě roku 2002, tedy v novém století, vzala voda. Je na tom úplně stejně, jako když ho vyhodili v půlce minulého století kvůli rekonstrukci ze Smeček a než mu přidělili Alfu. Od roku 1962 hrávali s Jiřím Šlitrem v nouzovém starém dřevěném divadélku Na Slupi, které už patří historii, stejně jako minulé století. Dnes je na místě bývalého divadla hřiště.

Píši tento fejeton proto, že před prázdninami v Semaforu měli premiéru Prstenu pana Nibelunga a Semafor v příštím roce vstoupí do pětapadesáté sezóny. Nám se bude zdát přítomnější a těm mladším zase mnohem minulejší, protože - jak říkají staří moudří - na světě jsou tři časy: minulý, přítomný a budoucí a nemají spolu často vůbec nic společného. Navíc ani jedna minulost se nepodobá druhé minulosti, neboť každý máme jen svou vlastní, jedinečnou minulost. S přítomností je to ale také tak. Někdy dokonce je to víc než tak: navzájem si nejsou vůbec podobné.