Dne 20. května pražští radní definitivně zamítli obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze z roku 1652, o kterém se ještě v roce 2012 radnice domnívala, že bude o rok později znovu postaven. Jak známo stržen byl před 97 lety pod vedením anarchisty Franty Sauera 3. listopadu 1918, protože byl rozdováděným davem mylně považován hlavně za symbol Rakouska-Uherska.

Panna Maria na provizorním podstavci

Sloup, vysoký čtrnáct metrů, byl ale ve skutečnosti postaven jako dík Pražanům za ubránění města před rabováním Švédů v roce 1648 a ne jako pomník pobělohorské rekatolizace. Měl připomínat 219 padlých obránců města, mezi nimiž byla řada studentů univerzity a konec třicetileté války. V roce 1918 šlo tedy spíše o anarchistický happening na oslavu pádu monarchie či přesněji o vandalismus: sloup v té době už byl jen uměleckou památkou. Proto jeho obnovení nejde vykládat jako hodnocení a interpretaci historie, jak připomenul hejtman Hašek, ani nejde o katolický falus, jak křičeli Piráti.

Navíc i Husův pomník, který tam stojí od roku 1915, s existencí Mariánského sloupu počítal: Jan Hus byl katolický kněz a mariánský ctitel, a proto se ze svého pomníku díval na dvometrovou pozlacenou Pannu Marii na špici sloupu, která stála na přemoženém drakovi. Ten symbolizoval švédské vojáky: čili obě sochy tvořily zřetelný celek. Sloup zároveň sloužil k určení přesného poledního času: stín v tuto dobu ukazoval na tzv. Pražský poledník.

Bohém a přítel Jaroslava Haška Franta Sauer se k organizaci stržení, po uplynutí promlčecí doby, přiznal. Akce byla načasována tak, aby dav, který tam přišel z oslav výročí bitvy na Bílé hoře, kde jsme slavili porážku, byl celé události svědkem. V čele průvodu stál sociální demokrat Josef Stivín, který údajně křičel: „Jen ho sejmi!“ Podle dalších svědků prý vandalismus podporovaly socialistky Milada Horáková a Fráňa Zemínová.

Milada Horáková skončila za komunistického režimu na popravišti, Fráňa Zemínová ve vězení strávila jedenáct let a Franta Sauer byl za okupace zavřen gestapem, deportován do Malé pevnosti v Terezíně, kde onemocněl tuberkulózou a brzy po válce na ni zemřel. Rovněž Josef Stivín zemřel předčasně za protektorátu v jednašedesáti letech. Jediný, kdo to přežil, byť v poněkud potlučeném stavu v depozitáři, je socha Panny Marie: údajně je již restaurovaná a čeká, až se magistrátu ujmou radní, kteří nepodléhají ideologii a ctí umělecké artefakty. Jestli by Piráti a podobné strany měli něco dnes podporovat, tak to je hlavně bourání symbolů národovectví v nás, jak to měl na mysli i historik Dušan Třeštík, když se ptal, jestli bychom neměli zbourat pozlacenou veteš na břehu Vltavy: Národní divadlo!

Foto: Jiří Wagner