Ať si kdo chce co chce říká, léto a ráj k sobě neodmyslitelně patří - či si snad dovedeme představit Adama s Evou, jak nazí chodí po zahradě v zimě? Ano, správně namítnou vzdělanci, že prapředci člověka začínali přece tam, kde léto vládne víceméně pořád. Naše zeměpisné šířky pramálo jsou však po většinu roku k nudismu vhodné – léto zůstává tedy onou jedinou vzácnou výjimkou, kdy ráj je i u nás…

A k ráji jistě patří nicnedělání. Anebo snad Adam s Evou pracovali? Měli dovolenou po celý rok – my tedy alespoň v létě. Ležet polonahý s knížkou u vody, podle libosti tam u stánku klobásy či hranolky baštit, z kelímku pivo nebo limo pít, plavat a ležet, s přáteli klábosit, ležet a plavat, svoje děvče líbat, trávou bosky brouzdat, slunci se oddávat, a všechno jen tak, lážo plážo – no není tohle ráj?

Pravda, někdo řekne, že není, leda tak pro lenochy: budiž. Sportování se jistě ani v ráji meze nekladou - a kdy jindy zase, než zejména v létě? Nikdo nikdy sice neslyšel, že by se Adam s Evou za míčem honili, na kole šlapali, ve vlnách trápili, běhali a skákali, bezúčelně se po přírodě potulovali, turistické značky sledovali, bloudili, nad mapou hlavami kroutili – a přece i tohle je pro nemalou, obvykle tu zdravější část populace ráj. Vždyť kdo se cítí lépe než člověk, který – pot svůj právě ve sprše spláchnuv – zdravě na těle posílen, chutě usedá vpodvečer do stínu lípy či alespoň zahradního slunečníku, knihu, časopis, noviny, rádio či půllitr do ruky bera, aby i duši stejnou měrou oblažil. Zkrátka, zase - ráj.

A k tomu všemu jsou navíc v létě tvorovi lidskému k dispozici nejrůznější chutné dary – jahod jsme už syti, i ředkviček zahrádkář již pojedl, salátů je přežraný, třešně začínají si právě naturalisticky zaměřené dívky věšet místo náušnic, na svoje hody těší se i houbař, byť se ten zatím ještě letos nepřejedl. Tyto plody jistě nemají nic společného s oněmi nechvalně proslulými chemickými mrzáčky ze supermarketu, žádné chabé napodobeniny jídla, nejlépe mražené a v igelitu balené, nesmyslně leckdy tisíce kilometrů dovezené, nýbrž šťavnaté, sluncem naplněné pochoutky, jak nám je jen v létě příroda štědrou svojí náručí hned namístě až pod nos strká – vezmi si, člověče, utrhni a jez, užij, teď můžeš, právě teď…

Až by i člověk ateistický, materialista skeptický, tvor hříšný a nevděčný, pokorně tu s hlavou skloněnou pokleknul – před kým? Před jediným Bohem přece, jenž nám dává žít: Sluncem.

„Ó, slunce, jež povznášíš až k nebesům tíhu oceánů vod,
zdvihni mou krev, v počet milionů rozhojni můj rod!“

modlil se tak dnes už neprávem pozapomenutý, přírodymilný český spisovatel Jan Vrba (1889 - 1961) v jedné ze svých Hymen zpívaných v parném letním dnu.

Oslavme dnes tedy svátek Slunce, stejně jako to po staletí dělávali naši pohanští předci na kultovních místech právě v tento den v roce, alespoň letmým jeho připomenutím. Vždyť není v přírodě svátku většího, než když On je nám nejblíže. Od zítřka začne se už zase vzdalovat, ale jeho teplo bude tu ještě do všeobecné žírnosti sálat silně a nezištně, tak dlouho, dokud ještě bude léto, než svět v podzimních plískanicích ztuhne zase do nevlídné podoby, v jaké povětšinou bývá. Aby totiž mohl existovat kousek ráje, musí tu být i kus ne snad přímo pekla, ale jistě alespoň očistce všední, zamračené nutnosti.

To budou už také zralá jablka, poslední plody léta – člověk jich, jako tenkrát jeho prapředci v ráji, zvědavě okusí - a zjistí trpkou příchuť poznání dočasnosti: léto bude u konce. Každý konec nese v sobě nicméně příslib dalšího začátku - za tři čtvrtě roku začne pak léto zase. Bůh Slunce, naše milovaná hvězda, nás nikdy neopustí. A člověk ateistický, materialista skeptický, tvor hříšný a nevděčný, znovu bude chvíli zase básníkem…

… jako právě teď, kdy Slunce stojí na obloze nejvýš. A tak – léto budiž pochváleno!