Jsem na léčení v Mariánských Lázních. Dnes je masopustní úterý a na kolonádě je pořádán maškarní rej. Přesně ve čtyři odpoledne přichází kapela, hudebníci samozřejmě v maskách a už to jde ráz naráz. Princezna v třpytivě blond vlasech se zlatou hvězdou na čele nás vítá jménem města, nejdříve česky, pak německy a nakonec rusky. Hudba vyhrává a v tom už se mezi hustý dav na kolonádě probíjejí netradiční masky. Čarodějnice a čarodějové, Spejbl a Hurvínek, Mánička s bílým psíkem s načesanou srstí, dokonce paní Škáchová jako živá. Sněhulák, tlustý muž s obrovskou hlavou, nechybí ani Křemílek a Vochomůrka, ba ani muchomůrka s červeno-bílým kloboukem. No a samozřejmě Dionýsos, ten nesmí rozhodně chybět.

Kupuji si u stánku údajně domácí jitrničku, poté ještě svařák, protože teplota je hluboko pod bodem mrazu. To už se hudebníci vytrácejí z jeviště, že by konec? Ale ne, začíná průvod parkem. Nejdříve část masek, pak hudba a za ní ostatní zamaskovaní. My přihlížející se mísíme mezi ně. Kapela vyhrává, dav to nevydrží a nejprve stydlivě, ale pak už naplno pěje s ní. Staré zámecké schody střídají Pětatřicátníci, chlapci jako květ a hned zas Pepíčku načpak, půjdem se mačkat, či Škoda lásky. Vykračujeme si do pochodu, kolem je všechno čistě bílé, sněhové vločky víří sem a tam, jakoby také do rytmu. Stmívá se, lampy v parku podél všech cest a pěšinek se rozsvěcují a rozlévají žluté světlo do bílé peřiny. V dolní části parku se občerstvujeme punčem u dalšího stánku. Masky vyzývají k tanci nás nemaskované, já si dávám taneček s Dionýsem symbolem vína a dobré nálady. Nenápadně se ke mně přitáčí tlustý muž s velkou hlavou a kreslí mi na tvář červené srdíčko. To už se ale blíží čas večeře, na cestu do lázeňského domu mě doprovází ozvěna mé oblíbené, Na Císařské louce roste řada topolů…

Na recepci se dozvídám, že dorazila skupina dvaceti německých babiček. Přijíždí prý každý rok v únoru. Poznávám je večer v místní kavárně, kde se hraje k tanci. Jsme tam, jak už to bývá, téměř samé ženy. Nevadí to německým babičkám, které jsem si původně představovala jako nemohoucí stařenky. Šampaňské u jejich stolů teče proudem, jedna babička s krásným bílým drdolem, předstírá, že hraje na trumpetu, ostatní se přidávají, každá představuje jiný hudební nástroj. To podle toho, co zrovna hudebník u kláves vyluzuje. Pak s těmi pomyslnými nástroji utvoří na parketu kruh a vyhrávají, jen to sviští. Kynou nám čtyřem Češkám, abychom se k nim přidaly. Nálada je tak výborná, že neváháme a vyrážíme do kruhu, každá s nějakým pomyslným nástrojem. Já jsem si vybrala bubínek, tluču do něj jakoby paličkami, co to jde.

Masopustní úterý jsem oslavila báječně, zítra by měl ovšem nastat čtyřicetidenní půst. Pro západní křesťany to není zas až tak těžké. Stačí vynechat maso, ryby se do něj nepočítají. Horší to mají východní křesťané. Ti mají období velkého půstu sedm týdnů před Velikonocemi a nesmí jíst nic z živočišných produktů. Maso, vejce, mléko a dokonce ani ryby. Tady v hotelové jídelně jsem si nevšimla, že by se Rusové nějak omezovali, právě naopak. A co my, Češi? Že bychom si od zítřka až do Velikonoc odřekli maso? Vždyť tady v lázeňské kuchyni moc postních jídel nedělají. Myslím, že z toho půstu zřejmě zase nic nebude.

www.marcela-matejkova-story.estranky.cz