Slyš pravdu! kázal mistr, když se ožral, než se popral. – Myslím, že tahle věta s vedlejším věrným vyobrazením Mistra hrabu Androše Lysohlávky by mohla na chvíli rozesmát i smutnou Dášu Vokatou.

Pochází z knihy Vlastimila Třešňáka a jeho gurua profesora Waltra Kirschnera The Vole – Hraboš hrdina. Ke knize jsem přišla v Lípové ulici. Byl den před Silvestrem a já měla náladu pod psa: rýma a kašel člověka nepovzbudí, a navíc jsem se snažila udělat si pořádek v emocích, a moc mi to nešlo. Překladatel musí, jak známo, svého autora milovat a ctít, jinak nebude překlad stát za nic. A mně autor, kterého zrovna překládám, provedl takovou věc, že vydal právě tu knihu, kterou mám na stole, v opraveném vydání. Ach ouvej! Projít znovu ty stovky hotových (ale možná nehotových) stránek větu po větě s originálem... Meditovala jsem o nespravedlnosti světa a nepravostech mého autora (to to nemohl napsat pořádně rovnou?) a v Lípové ulici jsem v prodejně zdravotnické literatury uviděla Třešňákovu a Kirschnerovu knížku. Napřed jsem se zaškaredila: Co je na tom zdravotnického? Pak ale nad blbým počasím a náladou zvítězil rozum. Jasně že zdravotnického, smích přece léčí, to je známá věc! Proto ji také vydalo zdravotnické nakladatelství. Šla jsem dovnitř a knížku koupila, čímž jsem si připravila báječného Silvestra.

Některé pasáže jsou sice pouze pro zvané, poněvadž neznáte-li aktéry, je to menší legrace, než když je znáte, ale většina je pro nezasvěcenou veřejnost.

Tohle musím nechat předčítat vnoučatům, říkala jsem si ze začátku. A pak je vzít do tunelu mezi Karlínem a Žižkovem, který vyhrabali karlínští a žižkovští hraboši (můžete hádat, kteří byli pilnější). Záhy jsem ale pochopila, že dětem se sice The Vole předčítat dá, ale toliko s řádnou cenzurou, Třešňák s Kirschnerem totiž ty příběhy napsali tak, jak spolu mluví, takže místy výrazy, které do salonu zrovna nepatří, a také píšou občas o věcech, které by děti měly poznat snad až později. Vůbec je to spíš pohádka – tedy autoři tvrdí, že je to pohádka, já myslím, že bych volila žánr "kratochvilné příběhy" – pro dospělé; děti těžko docení jazykovou hravost autorů třeba ve jménech. Jen na ukázku: David z Černého mostu, K. Nížák – patla, Rubl Opruzovič Azbuk, Romulus a Rámus... Třešnák s Kirschnerem si neberou servítky, a když se jim člověk dostane do pera, nastaví mu zrcadlo, ve kterém se nerad vidí. Líčí svět a postavy, které si půjčili z reálu, s drzostí a proříznutou pusou karlínských proletářů. Guth-Jarkovský sice v knize vystupuje, ale odhaduji, že by tyhle autory národu nedoporučil. Já ano. Třeba tahle scénka mi připadá léčivá na všechny světoboly a chandry:

"Hej, ty, rekvizitáři!" křikl tehdy Mařík na Pištu, "zakruť mi jedno z kuří!"

"Starou pí.u ti zakroutím!" odbyl ho Pišta po svém a dostal od filmu padáka. "Sám si zakruť!"

A tak se Pišta Langoš stal veselým nezaměstnaným se smutným pracovním posudkem...

Dodám, že odmítnutí "Sám si zakruť!" okamžitě vešlo do našeho rodinného slovníku.

LN, 13.1.2012