Nic, nebo skoro nic nevyhyne úplně. I ta maličká ještěrka s námi sdílí sluníčko a její geny vzpomínají na ten správný druhohorní svět, to byl panečku svět, od té doby to nestojí za nic. Myslí si gen. Takovou literární ještěrku jsem objevil u nás v samoobsluze v regálu s novinami. Sešítek formátu B5, na obálce přísný pán s šestiraňákem a jmenovalo se to nějak jako Žhavá Arizona. Překvapilo mě to a trochu i dojalo. Chvilku jsem tím listoval. Všechno tam bylo, co k tomu patří. Značkování stád a puška v sedlovém pouzdře a fazole k snídani. Měli tam dva tituly, úplně zastrčené dole v koutě.

Ivo Železný si mi před časem stěžoval, jak mu hyne na úbytě Rodokaps. Zkoušel s ním všechno možné, aby obnovil zájem. Marně. Rodokaps vychází dodnes, ale už v jiném vydavatelství, je to Moravská Bastei MOBA. Srpnové číslo se jmenuje Muž bez přátel a na obálce je přísný pán s šestiraňákem. Tady vychází i seriál románů Jacka Sladea (na srpen je to Opožděná pomsta) a G. F. Ungera (na srpen Kraj tisíce skal), Colorado Western a Western Bestseller. Možná tedy, když uvážím, že toto je výčet jednoho jediného vydavatele, že seriálů a titulů žánru western dnes vychází víc než za první republiky. A přesto je ten seriál v podstatě mrtvý.

Patřím ke generaci, která ho milovala a kovbojky četla s hořícíma ušima. Co se to stalo, že žánr ztratil uchovznětnou schopnost? Sergia Leoneho film Tenkrát na Západě jsme s nadšením pouštěli na videu ještě v osmdesátých letech. Ano, je staromódní, ale to byl vždycky. Klasický western patří do období „Divokého západu“ a to je éra osmdesátých devadesátých let devatenáctého století. Staromódní byl už za té první republiky, o padesátých a šedesátých letech nemluvě. Možná že jeho přitažlivost spočívala v akční přímočarosti. Černý klobouk a bílý klobouk, zlatovláska, pastviny, vše bylo jasné. Připomeňme si ale parodický western Život a doba soudce Roy Beana. Je z roku 1972, tedy z doby předsmrtného vzepětí zájmu o žánr. Paul Newman tam v jedné vypjaté scéně střelí Divokého Bertíka brokovnicí do zad a vystřelí v něm díru, že byste skrz prostrčili stodvacetilitrovou ledničku. Obecenstvo řvalo nadšením. Srdce pravověrného milovníka westernu zaplakalo. To bylo proti pravidlům. Do zad střílejí jen ti s černými klobouky. Newman neboli Roy Bean měl být nositel bílého klobouku, jenže ten mu okénko od okénka černal, až zčernal docela, k čertu s takovým westernem.

Prostě tahle doba nepřeje pravidlům a neuznává dělení na černé a bílé klobouky. Padouch nebo hrdina, jsme všichni jedna rodina, to je vyústění Limonádového Joea. Když byl film natočen, pohoršoval mě a pokládal jsem ho za režimní úlitbu a jistě to tak bylo míněno, jinak by režim nedovolil film natočit. Dnes mě to nepohoršuje, protože vím, že to tak je.

Kovbojky jsme hltali v touze ztotožnit se s mužem v bílém klobouku. Jak se ale chcete ztotožnit s někým, kdo nepatří do světa bez pravidel? Šlo by to, ale museli byste být někdo jako důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha.

LN, 26.7.2010