Tentokrát mi v hlavě uvízl obraz bot na refýži. Když jsem nedávno čekal na Karlově náměstí v Praze na tramvaj, byl jsem tam úplně sám: jen přede mnou na nástupním ostrůvku stály dvě hnědé zašněrované ošoupané boty. Byly samy, opuštěné. Pravá byla nasměrována k tramvaji a levá jí šlapala na špičku, aby se z ní dotyčný majitel mohl asi lépe vyzout, než nastoupil do tramvaje. Něco takového jsem zahlédl leda v panelácích před dveřmi bytů, kam si lidé přinesli zvyk z vesnic, kde se sedláci zouvali před vchodem do chalupy, aby tam nenanosili slámu z maštale. Proč se ale někdo zul z bot před nastupováním do tramvaje, to se mi do hlavy nevešlo. Byl podzim, sucho, boty nebyly zablácené a tramvaje zase nejsou tak čisté, aby je člověk musel šanovat.

Leda že by nějaký tramvaják byl z vesnice a protože síla zvyku je silnější než láska, zul se před vstupem do své řídící kajuty, kde sedí jako král na trůnu. Jenže, jak pak půjde domů? Bos? Jen v ponožkách? Nebo v tramvaji přespí a ráno si nechá přinést z domova jiné botky? Taky mě napadlo, že novou obuv už mohl mít v kabině. Proč by si pak ale nové boty špinil umazanými ponožkami?

Taky mohlo jít o elegána, který se chtěl před dámou pochlubit a ukázat v nových polobotkách a přezul se v noci na refýži. Tahle představa mi nejde ale k žádnému frajerovi: přezouvat se na ulici je trochu chucpe. A taky by to mohl udělat snadněji, vsedě, v tramvaji.

Další možnost je, že se s někým vsadil, že dojde domů v ponožkách, a ta sázka mu za to stálo, mohl si pak za ni koupit dvoje nové šlupky, po kterých třeba již dávno toužil: mokasiny i polobotky od Loyda.

A pokud si dobře vzpomínám, můj kamarád, který byl soudce, mi vyprávěl, že jednou přišel domů taky bos: vracel se od své dívky, která bydlela kousek za Prahou, a protože si chtěl zkrátit cestu na konečnou, vzal to přes oraniště, kde se mu jedna bota vyzula a v té tmě ji již nenašel. Na refýž došel jen s jednou zablácenou botou, kterou tam zahodil a do tramvaje nastoupil bosky. Cítil se trapně, styděl se, ale zjistil, že si toho z pozdních pasažérů, kteří podřimovali, nikdo nevšiml, tak se uklidnil. Všimli si toho až policisté, když šel domů, překontrolovali mu papíry a logicky se ho optali, proč jako ctihodný sodce chodí na podzim po ulici bos. Jeho nic jiného nenapadla, než aby jim odříkal: Ententýky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky, bez klobouku bos, natloukl si nos.

Zmatení policisté si zaťukali na čelo, nasedli do auta a odjeli. I já jsem brzy nato nasedl do tramvaje a odjel. Záhadu jsem nevyřešil. Jen mě napadlo, že každý máme v duši podobnou refýž, na které zanecháváme věci i události, kterým nerozumíme my sami ani ostatní lidé. Každý člověk je hlavolamem, protože mezi našim vědomím a nevědomím je mezera. Proto některé záhady odhalíme až v olam haba, v osmém dnu v týdnu, jak židovská tradice označuje den, který není z tohoto světa.