Narazil jsem na knihu, kterou jsem nejprve pokládal za velkolepou mystifikaci či nákladný žert. Formálně se jedná o zápisník čtrnáctileté dívky, která se ještě nenarodila. Má se nicméně narodit napřesrok a tento deník odráží její soukromí, přičemž mimoděk vstřebal okolní svět, jak ho hrdinka zažívá.

Svět nás determinuje a otázkou zůstává, nakolik si je mladá vypravěčka vědoma determinace své. Můžeme jen hádat, respektive její vnímání interpretovat. Těžko číst zápisky jinak: a jak příběh sledujeme či hltáme, bojíme se o to děvče. Přesto - a právě proto - čteme dál.

Svět, který vypravěčku obklopuje, tísní rovněž nás, a je místem, kde se opět hlasuje jednomyslně; bohužel. V parlamentu, nejen tam. A kdo nehlasuje stejnostejně, snad musí být mrtev. Či aspoň marod. Skutečně někam tam naše evropská společnost směřuje? To si zatím nejsme jisti a nic ošidnějšího než prognostika.

Podle autora deníku (respektive autorky) tu bude za patnáct let sice ještě demokracie, ale ekologická. Některými aspekty bude zřízení připomínat spíš demokratůru Karla Kryla: míním nesvobodu, ba teror. Víceméně nápadně se přitom staneme příslovečnými žabami, které nic nechápou, i když zvolna vařeny v hrnci vroucí vody. Uvařeny, aniž prokouknou a zví cokoli o tom, jak si to šinuly od desíti k pěti. Do pekel horoucích. „Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán,“ říká se někdy – a cesty i nejlepšími úmysly dlážděné se umějí jaksi smeknout do oněch kotlů a mezi čerty.

Autor vykresluje, jak se Evropská unie do roku 2038 přetaví v trochu jiný útvar, a totiž unii „Středomořskou“. Ale ano, bude se uvnitř tohoto útvaru ještě vegetovat, ale jen podle šipek směřujících k více-méně viditelné katastrofě. Nu, a jako analyzujeme Deník Anny Frankové, prostudoval prý tyto dívčiny zápisky historik Josef Konrad Lewhardt, respektive je má teprve studovat, až se narodí roku 2031 a zažije, co zažít musíme, aby na onom podkladě stvořil uznávanou knihu Globální náboženská válka 21. století.

O Deníku 2038 už pak napíše první ze svých disertačních prací a dodejme, že s výjimkou epilogu (z prosince 2099) je zápisník ohraničen daty 20. srpna 2038 a 17. října 2038. Jde tedy jen o 58 dní a ne zrovna široký výsek dívčina života. Autorka ovšem vetkla do zhuštěných záznamů i texty jiných - a podstatné dokumenty doby, s jejímž duchem se více i méně vědomě konfrontuje, aniž jí zcela dochází jeho smrtonosnost (a cituji):

Svýmu bráchovi vlastně trochu závidím, jak mu to učení jde. Mně naopak všechno připadá těžký a většinou nechápu nic z toho, co v našem koncentráku říkaj. Zato jsem normální. Normální ve smyslu nezlepšenejch a neopravenejch, u kterejch se genetický vady spravily už v břiše. A nesměj nás ani moc přetěžovat, což má určitý výhody. Není možný mít všechno a zaměstnání ani po tomhle nenajdem, protože už jsme „asíci“, tj. ty zbytečný. Příživníci na společenským blahobytu, co se nechtěj integrovat. Spodina a poslední parazitní třetina lidstva, o kterou se další dvě třetiny staraj. Já se vlastně chci integrovat, ale nejde to bezvyšších kompetencí, který se daj získat pouze „na dalších stupních“, kam se málokdo dostane. My ne, na to jsme moc hloupý. Na to bysme museli to“kompetencování“ zvládnout jinak. Já to zkusím tenhle podzim a možná přece získám kompetencí víc. V pondělí už to zase začíná. A naštěstí, protože letní kurzy (pracovní a aktivující terapie pro dorůstající) se už nedaly vydržet. A přitom: každej rok to samý. Hry na pochopení zdravý výživy a dopravy, ekologický pochoďáky, mezikulturní výměny, převlékání se a malování podle druhu odpadků, exkurze do životního prostředí na statku.

Svět reflektovaný zápisníkem nemůže čtenáře nedrtit, a to ač se věnuje (na můj vkus) až moc jazyku, nebo dokonce lingvistice. Asociuje to trochu přístupy ve známém románu Mechanický pomeranč - a obě ty knihy se jistě dají srovnat. Čistě na jazyce by se nemělo ulpívat, ač umí ovlivnit velmi mocně, ale v obou případech tvůrci naštěstí včas odbočí. A ještě před odbočením zvíme až dost: i jaké je nové pořadí abecedy. Nebude totiž po sobě následovat ABCD, ale ABVGD. Čímž bestiální manipulace neskončí. A že nebudou bestiálními, ale ozdravnými? Tak či onak je jazyk, nelpíme-li na problému úplně doslovně, dobrá metafora o utlačení (oné) jedné třetiny lidstva - a vyvstane otázka, najdou-li se mezi ostrakizovanými i nějací v pomyslné podobě hroznů, kteří v lisu zabojují.

Mezi školní předměty autorky deníku patří samozřejmě eugenika a euthanasie, dále antroposofie, srovnávací morální výchova či bioetika. Volný čas vychovávaných bude do posledního detailu rozpolíčkován a strašení všech se stane permanentním. Lidé si přestanou uvědomovat, že jde o strašení, a začnou situaci akceptovat jako běžnou realitu. Běda pak světadílu, kde se stanou nejhoršími zlosyny popírači klimatických změn.

Co vše bude považováno na podzim 2038 za přežitek? Například jisté mody jednání a konkrétně výchova dětí přímo rodičkami. Těsný vztah matek a těchto dětí se stane nežádoucím. Řešit se zatím budou i svobody zvířat a (opět cituji):

Z volebního práva budou vyloučena jen zvířata platící (podle zákona na potírání Škůdců) za havěť: viry, většina bakterií, červi a veškeré parazitní druhy jako klíšťata, štěnice, holubi a krysy. A jednobuněční a další málo diferencovaní živočichové? Nejsou ve volebním právu zahrnuti pouze z technických důvodů, neboť se jejich množství a důležitost dá stěží postihnout.

Příští novela všeobecného hlasovacího práva má v úmyslu zahrnout i tyto druhy. Poté, co bude zjištěn a zakalkulován jejich počet a ekologický význam.

Ehm: snad bude v podobně šíleném společenství možné i to, že k urnám dokloužou štěnice.

Nahoře na palubách se přitom budou bavit a dál a dál odebírat zmíněné děti nevhodným ploditelům. Nové zákony aplikovány na vše. Je ale v takovém případě ještě na místě je dodržovat? Někteří se, říkám, přece režimu postaví, ne? Ale postaví se režimu i v případě, že jim bude hrozit lobotomie? Smrt? Cituji ale jen dívčin záznam éry klidu:

V elitním kompetenčním centru Marka Aurelia je jeden kluk. Jmenuje se Zarathustra, nebo tak nějak, a je, musím to napsat, megacool. Sportovní, strašně inteligentní, hezkej, prostě fantastickej. Pozorovala jsem, jak hraje bodybal a fotbal, jak se pořád usmívá a flirtuje s dívkama. Jak by se ale někdo takovej moh zajímat o holku jako já? Jako člověčka pro něj vůbec neexistuju. Vím, jak o nás mluvěj: podnadaný asíci, mluvící šimpanzi, narušenej dorost, zamrzlý kandidáti na euthanasii, chodící zombíci, zachovalý pralidi, žijící mezistupně. A našemu koncentráku říkaj rezervace nebo „historický muzeum“. Přitom se u nás zaváděj každej rok ty nejnovější didaktický metody. Vyzkoušeli na nás už všechny možný, ale… Ony nějak nefungujou. Proč nemůžu bejt jako ty holky tam, s jejich blosaňonama, kriggrama, bubterama, dizajnovanýma komunikátorama? Jako holky, co maj hadry s integrovanýma minirobotama, animátorama, speciálníma senzorama a křídlama? Tak ráda bych aspoň jednou vyzkoušela ty křídla! Ale ne, my musíme všichni chodit do koncentráku pěšky. Přestože hrozí nebezpečí, že nám spadne na hlavu kluzák, anebo nás přejede auto…

A takto začíná test, který hrdinka musela dělat:

Na potápějící se lodi se nachází deset osob, v záchranném člunu je pět míst. Čí život má být zachráněn? Rozhodni podle kritéria kvality života.

V tabulce najdeš charakteristiky každé osoby: její pohlaví, věk, vzdělání, rodinný a zdravotní stav. Životní prognózu.

Namítnete-li teď (taky jsem zaslechl) „dystopií už je přece dost“, nepochybně jste ještě tento deník blízké budoucnosti nečetli.

Kniha je označena jako první díl ze tří, ale obstojí i samostatně.
Deník 2038. „Vydal Josef Konrad Lewhardt.“ Z německého originálu Tagebuch 2038 přeložila Šimona Löwensteinová. Odpovědný redaktor Zdeněk Rampas. Nakladatelství Nová vlna. Praha 2023. 192 stran.

https://www.kosmas.cz/knihy/524108/denik-2038.-dil-1/