19.3.2024 | Svátek má Josef


ČTENÍ: Doktor Moreau, Indický šátek a jiné „braky“

24.3.2023

Do třetice zkusím vzpomínat na populární literaturu, kterou jsem v životě začal a asi taky skončil. Jak jsem se už zmiňoval, často mi cestu do chrámů a chřtánů mravní zhouby naťuklo kino. Konkrétně jsem chodil do maloměstského biografu. Před ním jsme jako kluci vždycky takřka rituálně usedli na „klandr“, než se „začalo pouštět“, a koncem roku 1979 mi bylo zrovna krásných patnáct a… Koukejme, zkoumám podivné ohavnosti podobné vivisekci či eugenice, které zachycující fotografie ve vývěsce na rohu náměstí, a čtu: „Ostrov doktora Moreaua.“ V duchu se ptám: „Co to je?“ Skutečně jsem to nevěděl.

Ne že bych neznal v patnácti H. G. Wellse (1866-1946), ale byl mi jen autorem Války světů, možná tak ještě Neviditelného a hlavně Stroje času. Miloval jsem Wellse, to ano, ale nestal jsem se trapným fanatikem, abych nosil uvnitř hlavy tituly veškerých jeho děl jako na tabulce. I jinak jsem byl spoustami vědomostmi nepolíben a vlastně to tak bylo lepší, protože mě teprve čekaly velké objevy.

Nepolíben jsem byl, ale ne úplně. Sice neexistoval internet, ale táta měl doma bezvadnou knihu od jistého Leona Cliftona, chci říct Kellnera, která se jmenuje Anglická literatura doby nejnovější od Dickense až k Shawovi. Je to precizní práce, kterou do češtiny přeložil roku 1928 doktor Jan Krejčí. Ve čtrnácté kapitole „George Eliot“ jsou na konci, jak je v oné práci zvykem, přifařeny portréty mužů s paní Eliotovou (“vysoká“ to autorka) pouze spřízněných. Spřízněných co do „obsáhlého vzdělání a leckterých jiných známek“. Mezi těmi spřízněnými stojí vedle Grant Allena (dnes úplně zapomenutého) - a Samuela Butlera - i Wells, jehož bibliografie jest dovedena do roku 1919, kdy vydal knihu The Undying Fire. Prošel jsem letmo tu bibliografii a titul The Island od Doctor Moreau (1896) se mi nenápadně zařízl do některého závitu v hlavě, aniž více. Takže jsem před kinem cítil, že mi název filmu je povědomý, ale nevěděl jsem odkud a nenapadlo mě znovu otevřít Kellnera. Raději jsem navštívil představení a není pravděpodobné, že byste tuto adaptaci slavného díla nezhlédli taky, díky čemuž víte, která bije. Vy. Ale já to netušil. Byl jsem čistý papír, na který se teprve pak mělo něco málo tisknout, a nikdy na ony první dojmy nezapomenu.

Je vtipné, že do rolí vzájemně soupeřícího námořníka Braddocka a titulního lékaře (který je opravdu výsostný padouch) obsadili herce s příjmeními York - Lancaster. Něco už jsem věděl o válce růží - v Anglii -, a to hlavně z dětské knihy Detektiv Kalle má podezření, a tak se mi přenesení souboje obou rodů na moderní plátno zamlouvalo. Jako celý film, který jsem od té doby viděl ještě párkrát, přičemž mé hodnocení kolísá. Zatímco v patnácti jsem dílo adoroval, jako dospělému se mi vyjevila jistá jeho brakovost; ale opět jsem ji tvůrcům začal odpouštět. Výsledek jejich práce mi určitě připadá lepší, než pozdější verze s Marlonem Brandem. Burt Lancaster totiž zosobnil Moreauau naprosto skvěle a „navždy“, ale koneckonců i Michael York se do role - vyděšeného objektu pokusu - hodí. Na co však nezapomenu, byly úvodní titulky, a musíte si uvědomit, že jsem byl nenabažený, patnáctiletý fracek, který tedy číhal v sedačce totálně napjatě a pouze vzdáleně tušil, o co asi půjde. Protože jsem, opakuji, zapomněl, že pan Wells napsal i román s tímto názvem, který mi čekal pouze v podvědomí. A teď si tu bombu světa představte! Zhasíná se v sále, obklopí vás tma. Tikají hodinky a vydržíte agitku. Týdeník. A teprve začíná vlastní horor, i když na plakátě tehdy nemohlo být toto slovo, neboť… To by znamenalo dekadenci. Ta se nenosila, a jak vzpomínám, seděl jsem jako pěna, jen čekal. Ten film byl dabovaný a nějaký český herec nejprve předčítal překlad titulků, i znělo: „Ostrov doktora Moreaua.“ Pauza… Na nekonečné hladině Pacifiku se vynořuje další titulek a… Dabér dodá znělým barytonem: „Podle románu H. G. Wellse.“ Což se, jak víme, vyslovuje EJČ-DŽÍ-WWELSE. A bylo to. Už jsem prohlédl, ledacos se propojilo, přeskočila jiskra. Faktum z knihy Leona Kellnera se mi vybavilo a těšil jsem se hned a najednou milionkrát víc na to, co teď s hrdiny prožiji. „Bude to dobré, je to od Wellse.“

Ale zasněte se a představte si, že v kině sedí sám autor, anebo v jiném biografu jiný spisovatel, co sleduje adaptaci vlastního díla. Určitě to není nepříjemné, ač se dá zvyknout, řekl bych. Na co si ale nezvykne nikdy je onen moment podobný úvodu Ostrova, a protože Herberta George Wellse miluji, tak jsem to trochu vnímal za něj. Ten pocit: a vlastně je to něco podobného jako finále jiného lehce brakového filmu Indický šátek.

Tady napsal předlohu sám Edgar Wallace (1875-1932) a výsledek točili Němci. Film zaujme postavením kamery během neustále se kupících vražd, protože opakovaně sledujete rotující šátek očima neviditelného škrtiče, načež se na samém konci odpečetí závěť, kvůli níž došlo k nemilým a extrémním ztrátách na životech, a dědicové čtou: „A vše… odkazuji muži, kterého považuji za jednoho z největších géniů všech dob. - Edgaru Wallaceovi.“

Na druhou stranu bych momenty se „vstupy“ autorů do vlastních prací nepřeceňoval a úplně vážně se domnívám, že ten efekt z velké části souvisí jen se zvukem! Jak tomu rozumět?. Představte si, že jste český spisovatel Kevin Babička a máte druhé křestní jméno Adam. Sepsali jste pouze reklamy a sadu brakových detektivek ve stylu „starého dobrého Londýna“, chci říci osvědčeného Edgara Wallace, ale tak excelentně jste ty krváky vybrousili, že se našlo filmové studio, které řeklo, že je nafilmuje; a vy jste rádi. Jste rádi, ale dáte si práci, že za nimi jdete na plac a prosíte, aby si s tím dělali cokoli, že vám je to jedno, ale… Ale autorství aby úvodem zdůraznili nějak „po anglicku“. Z legrace. Stále myslíte na toho Wellse a sedíte v „bio“ a čekáte a objeví se titulky a Mahdal vysloví váš název. „Český šáteček.“ Pauza, v podkresu duní hudba, načež uslyšíte: „Podle románu KEJ EJ BABIČKY.“

Trefa do černého? Co myslíte? Nebo spíš zklamání? Řekl bych že to druhé, zatímco sám nikdy nezapomenu na nezapomenutelné - a zdrcující: „Podle románu H. G. Wellse.“

Načež už na plátně následovala jen hrůza a hrůza a hrůza. Ne ve smyslu špatného filmu, protože je to krásný, i když béčkový horor; a roku 1980 jsem na něj proto vzal i vlastní matku, ale moc se jí to nelíbilo a doma jsme pak řešili, jak je možné, že film prošel kádrovým sítem komunistické cenzury. A proč? Moreau udržoval zvířata, proměněná v pitvorné lidi, v pozoru tak, že je naučil věřit v „zákon“. Naučil je vědět, že za neposlušnost přijde „Dům bolesti“, a vnukl jim, že je sám Bohem. Velikášství zaplatil životem a víra bestií, které ho nakonec roztrhají, byla závora, kterou musely rozštípat. Okovy k odvržení. Ale pak?

Na „osvobozeném“ ostrově propukne v tomto protináboženském filmu peklo - a ze vší úhledné civilizace zbývá už jen Michael York, který - spolu s milenkou - prchá na člunu. Jak se hoch domnívá, kráska pochází z bordelu, kde ji ještě jako dítě objevil doktor Moreau. Jenže to slyšel. Jde pouze o lékařův vtipný narativ a ve skutečnosti v posledním záběru pochopíme, že také žena (a možná jako taková) je původně pouhé zvíře a ve své (zvrácenou) vědou generované podobě jí lidskost už ani vteřinku (hu, hu, hu) nevydrží.

NÁBOŽENSTVÍ PODLE DOKTORA MOREAUA: