„Kódl,“ zvolal Valda, „Kódl přišel.“

Ve dveřích stál Kódl, šosy jeho dlouhatánského kabátu zametaly podlahu hospody a Kódl se rozhlížel, až nás spatřil a pousmál se, zamával nám a zametal až do našeho rohu. Když kabát svlékl, hospoda ztichla a v tom tichu se mísil strach a údiv. Kódl měl pod černým pláštěm maskáčovou bundu, zelená barva bundy je pocákaná hnědými fleky, nikdo by neřekl, že bunda je hnědá. Je zelená. Kódl se odvážil porušit základní zákon naší hnědé planety: Vše zelené budiž zničeno! Hospodě chvíli potrvá, než se probere a než začne normálně halasit. Mluvím o hospodě, ne o Hospodinovi. Ten se už na hněď naší planety nemohl dál dívat a odešel do jiné části vesmíru.

To s tou zelenou je dlouhý příběh, který začal při boji proti uhlíku. Vlastně nejdřív proti oxidu uhličitému jako skleníkovému plynu. Bez uhlíku by tenhle oxid nemohl existovat, a tak nejzarputilejší bojovníci proti oteplování planety vyhlásili uhlík za nebezpečnou škodlivinu. A kde je prý nejvíc uhlíku? Přeci podle nich v rostlinách. Proto je třeba rostliny ničit. Začneme se stromy a s lesy, vyhlásili stateční bojovníci za zdravou Gáju. To vyhovovalo dravým developerům, a tak těmhle zvláštním bojovníkům proti oteplování dali plno peněz a podpořili je v politickém boji. Když se bojovníci chopili moci, převedli hesla v zákony a činy a zelená barva se nakonec stala škůdcem, kterého musíme likvidovat.

Ještě jsme nedopili první pivo a dveře se přímo rozletěly a hospoda opět utichla, tentokrát to byl pouhý strach a k našemu stolu přišel pingl, zatímco nově příchozí stáli ve dveřích a kolem nich táhlo podzimní sychravo a ve tvářích nových hostů jsme vytušili jen tupou aroganci, která vzbuzovala větší strach, než kdyby noví hosté vztekle pořvávali. Navštívila nás sychravá arogance oblečená do hnědých uniforem.

„To jsem byl já, kdo jim zavolal. Je to tak lepší,“ říká pingl u našeho stolu.

„Čím to je lepší?“ ptám se.

„Lepší pro koho?“ doplní mou otázku Valda.

„Pro všechny,“ odpoví pingl.

„Jak to je lepší pro tebe?“ zeptá se naštvaně Valda.

„Dostal bych pokutu, kdybych neohlásil, že tady ten u vašeho stolu provokuje zeleným oblečením,“ ukáže pingl na Kódla a chystá se nás zkasírovat. „Než vás odvedou,“ říká.

„Je na to zákon, že musíš udávat?“ ptá se Valda.

Pingl pokrčí rameny a píše na kartičku, kolik máme platit. „Na zelenou barvu je zákon. Je zakázaná,“ řekne, jako kdyby nikdo z nás neznal zákon na potírání všeho zeleného.

Uniformovaní hosté zatím přistoupili k našemu stolu, řekl bych, že přistupovali v rojnici, kdyby nebyli jen tři a kdyby rojnice ve třech nebyla směšná. Na čepicích a na rukávech mají malý znak naší hnědé planety: Uschlý strom, místo kořenů je umrlčí hlava. Může na nich být něco směšného? Hrůzného a výhružného, to ano. Nedáváme to však na sobě znát.

„Hnědá smrtka,“ řekne Valda.

„Cos to řek?“ téměř zašeptá velitel té hnědé trojice.

Jsou oblečeni v hnědém, jejich tváře jsou povinně do sněda opálené i teď, na podzim. Příslušník hnědého komanda nesmí být nikdy bledý, co kdyby se řeklo, že je celý zelený.

„Tak poďte,“ řekne tiše velitel a je to rozkaz pro nás, pro všechny tři, a tak si stoupám. Velitel je spíš drobnější postavy, aspoň se tak zdá, když tu stojí mezi dvěma hromotluky z komanda. Zdál se mi povědomý, ale až později jsem si vzpomněl, že byl jednou z hlavních osob v zeleném hnutí, když bylo kdysi u moci. Tenkrát byl mladičký, ale jak stárnul, tak se jeho postava smrskávala, funkce ztrácely na významu, takže přechod do nového rostoucího hnědého hnutí zvládl bez problémů, jen se zcvrkával s postupujícím stářím. To jsem ještě netušil, že drobná postava je předzvěstí druhu trestu. Nebude to trest hrubě fyzický.

„Proč?“ zeptá se Valda a nezvedá se a já si tedy zase sedám. Jen Kódl v maskáčích povstal.

„Provokujete,“ říká velitel polohlasně.

„Čím?“ řeknu já. Mám strach, slyšel jsem, co komando dokáže, jenže před Valdou nedám svůj strach z komanda najevo a Valda se přede mnou taky vytahuje.

„Máte štěstí, že jste se už přiznali,“ řekne velitel. „Stejně vám ale všechno nemusí projít.“

„Přiznali? K čemu?“ Žasnu společně s Valdou.

„K zelený provokaci,“ řekne, nebo spíš šeptne velitel stařecky.

„Komu jsme se to přiznali?“

„Přece nám.“

„Kdy?“

„Asi před půl hodinou.“

„To jste tady ještě nebyli.“

„Ne nebyli.“

„Jak jsme se vám tedy mohli přiznat?“

„Po telefonu.“

„Po telefonu? My?

„Osobně ne. Ten,“ a velitel ukáže třesoucím se prstem na pingla, který tu stojí a čeká s otevřenou kasírtaškou, „ten nám to vzkázal, vaším jménem.“

„Kdo se tě o to prosil?“ volám na pingla a pingl jen opakuje, kolik dělá útrata a velitel za nás útratu platí.

„Máte na to podle zákona právo,“ říká velitel, „když jste se sami přiznali. Jdem.“

„Kam?“ ptám se.

„K vám a k tomu druhýmu“ a velitel ukáže kývnutím hlavy na Valdu. „Na domovní prohlídku.“

„Na domovní prohlídku? Proč?“

„Protože na ni máme právo. Při zelený provokaci povoluje zákon domovní prohlídku. Jinak ne. Jsme demokrati. Kódl si zatím se členy komanda povídá, smějí se čemusi, jako by se kdovíjak dlouho znali. Ten má nervy, pomyslím si.

Když odcházíme z hospody, rozkročí se komando k pozdravu, k symbolickému vytržení stromku ze země a zařve: „Hnědá je život.“ A hospoda si povinně stoupne a odpoví sborově: „Zelená je smrt.“

Prohlídka začíná u mě. Bokem k oknu stojí skříň a mezi skříní a oknem mám pultík a na něm jsou za závěsem schovaní mí zelení kamarádi, skrývám je před zraky náhodných návštěv. Člověk nikdy neví, kdy se kdo posere a podá na mě udání, jestiť pěstování jakýchkoliv rostlin co nejpřísněji zakázané. Co kdyby se znovu zazelenala naše planeta? Kde by bylo úsilí dvou generací vyhubit všechno zelené?

Místo za závěsem vedle skříně není žádným opravdickým úkrytem, a komando objevilo mé kaktusy okamžitě po vstupu do bytu. Navíc jsem tam schovával uschlou růži z dob dávných, kdy jsme se já ani má milá nebáli zpěčovat zákonu. „Schovával je u okna a taky to suchý svinstvo s trním,“ řekne člen komanda a velitel šeptne příkaz odvést mě na velitelství.

Tam, za velitelským křeslem, je mapa světa, všichni velitelé se vždycky tváří tak, jako že na nich závisí osudy světa a protože jde o celý svět, domnívají se, že myslí v globálním měřítku a mapa světa je prý výzvou k takovému myšlení, jenže tahle mapa není vytištěná, ta je vyžraná kazižroutem rezivým v listech stromů, mapa je hnědá a je symbolem toho štěstí-neštěstí, které potkalo tuhle planetu, štěstí podle komanda, neštěstí podle mě a Valdy.

Vedle na zdi visí termorybometr. Ani ryby už nejsou ve vodách, zbyly jen kostřičky a z těch jsme nadělali stupnice teploměrů a termorybometr na zdi přímo přede mnou ukazuje teplotu 44 stupňů Celsia uvnitř vyšetřovny, zatímco venku je odporná zima, ačkoliv kalendářní zima ještě zdaleka nenastala. Vlastně by mělo být venku vedro podle teorie oteplování, když se koncentrace skleníkových plynů zvedla o sto procent.

Přišel velitel a zeptal se, jestli jsme svolní. Víme k čemu a mlčíme. „Nejste svolní?“ zašeptá velitel, ukáže na teploměr na zdi, pokrčí rameny, jako že všechno záleží jen na nás, jak dlouho se budeme v tom vedru potit, a nechá pustit ohlušující hudbu, není to ani tak hudba, jako spíš rytmus, a vpustí dovnitř holky, se kterými musíme tancovat a holky se střídají a z nás jen leje, a když už nemůžu tancovat, tak se na mě přitiskne, ale jako kdyby ji žahlo, hned s jekotem odskočí, a zase tancujem a zase mě jako rajcuje a nakonec jsem tak vysílený, že toužím jen po odpočinku, ať to stojí, co to stojí, toť princip naší doby, trestat prostřednictvím požitků. Mám už plné zuby tance a náznaků erotiky, tělo je jako z olova, a tak jsem nakonec svolný k plnění velitelova příkazu.

Odpočívat mě ještě nenechají. Protože jsem svolný, musím vlastnoručně vytrhat své kaktusy z květináčů a na kaktusech a na hlíně musím křepčit i s partnerkou bláznivý tanec tak dlouho, dokud všechny mé kaktusy nevytvoří spolu s hlínou homogenní kaši, a až potom velitel hudbu vypíná. Ještě musím podepsat prohlášení, že je mi známo, že nikdo nesmí pěstovat ani jedinou rostlinku a že jsem hrdý na úsilí několika generací, korunované vyhubením veškeré flory na souši. Podpis, a pak smím konečně odpočívat. Motá se mi hlava, napůl usínám, ale stačím se ještě zeptat, co je s Kódlem. „Nehrozí mu...“

„Co by mu hrozilo,“ řekne velitel. „Kódl je náš. Náš nejlepší. Všimli jste si, jak rafinovaně si počínal, když přišel do hospody? Nikdo se ani nestačil připravit na zelenou provokaci. A to jeho oblečení. Když chcem, tak řeknem, že maskáče jsou hnědý. Podle potřeby. Teď tam v hospodě byly zelený. Vždycky dodržujem zákony, s hnědou by to nebyla provokace a neumožňovalo by to náš zásah.“

„Proč si přised k nám?“

„Abysem moh přikázat domovní prohlídku.“

„Mohli jste přijít rovnou.“

„Nemohli. To by bylo proti zákonu. Zákon povoluje domovní prohlídku jen při zelený provokaci. Kolikrát vám mám opakovat, že my ctíme zákony tyhlecty planety. Naší hnědý planety,“ říká pološeptem velitel a já se konečně smím rozvalit na pohovce a oči se mi klíží únavou z výkonu trestu.

Za oknem je drátěný plot a jak usínám, zdá se mi, že se ten plot mění ve strom a já mám hrůzu, že komando dostane rozkaz ten strom-plot rozstříhat na malé kousky. Ne, ne, volám a uvědomuju si, že křičím ze spaní, to o tom plotu je asi sen, krásný sen o stromech, které u nás na hnědé planetě už dávno nejsou. Krásný sen jako jsou sny létací.

Naučení:

Na hnědé uniformy si střádejme, neboť podle zákonů úspěšného rozvoje nás hnědá éra nemine.

Ilustrace U.G. Sato