Přestože je Sydney hektické velkoměsto, působí na cizince klidně a pohodově. Mrakodrapy se vypínají do nebe a mezi nimi jsou ponechané bizarní domy z doby královny Viktorie. Její socha, majestátně sedící stará dáma před radnicí na George St, připomíná dávnou slávu Anglie. Ulicemi se všemi směry valí proudy lidí všech národností. Procházíme středem města, máme namířeno k čínské čtvrti a k Darling Harbour, k centru relaxace a zábavy. A najednou spatříme bílou vysokou zeď. Je jednoduchá, a přece něčím zvláštní. Má po celé délce tmavou stříšku a je vlastně jaksi prapodivně oblá, jakoby prolamovaná. Hladká, sametová. Vytváří pocit zvídavosti a tajemna. Uvědomily jsme si, že jsme u Čínské zahrady.

Nevstupujete nějakou brankou, ale vchodem z budovy. První, co jsme spatřily, byly bonsaje v malých miskách. Dva růžově kvetoucí. Toto pěstování bonsají mě odjakživa udivovalo. Umění miniaturizace stromů. V podstatě se jedná o navozování iluze starého stromu v misce. Je to tvarovaná rostlina a po vysazení do volné přírody z ní zřejmě může vyrůst typický strom. Původní umění tvarovat bonsaje pochází z Číny a odtud přešlo do Japonska, na Koreu, Indonésii. Nikdy jsem netoužila si tento malý zázrak koupit, neboť jsem předpokládala, že vyžaduje zvláštní péči. O to víc toto umění obdivuji.

Vstoupily jsme do zahrady, jíž dominovalo jezírko. V něm líně proplouvaly velké červené ryby. Můj první dojem ze zahrady nebyl nikterak úžasný. Zahrada nebyla barevná množstvím květů, které jsem čekala. Ne že bych očekávala zahradu Clauda Moneta, to v žádném případě ne, ale přece jen nějaká červeň mi tu chyběla.

Čínská zahrada nevzniká chaoticky nebo nepromyšleně. Čínská zahrada má svůj řád. Autor se řídí svoji obrazotvorností, oduševnělostí, ale nezapomíná na náboženské a mystické symboly. Může do zahrady vkomponovat i prvky, k nimž má osobní vztah, a tím je navýšena originalita zahrady. Čínskou zahradou má motivovat městského člověka k návratu k přírodě, připomenout pomíjivost materiálních statků. A důraz je kladen i na duševní hodnoty, jak učí taoismus. Ten je v podstatě duchem zahrad. Snoubí se v něm minulost, přítomnost a budoucnost. Stejně tak spojení s vesmírem a mystickými silami, které představují velké kameny působící jako pozitivní síly. V zahradě nemá chybět jezírko, vodopád, bizarní průhledy, chodníky, schodiště i typické čínské barevné stavby. Ve skutečnosti je čínská zahrada jakýmsi miniaturním obrazem lidského života.

Návštěvník, který vstoupí do takové zahrady, má být připraven nejen na vizuální zážitek, ale i na duchovní. Má nechat starosti všedních dnů vně, ponořit se do svého nitra, odpočívat a relaxovat. Nabrat síly z přírody, kochat se její krásou, povšimnout si i detailů, světla, ptáků. Větve stromů visící nad hladinu vytvářejí měnící se obrazy, z nichž je možno si uvědomovat proměny času i života. Zahrada by měla působit velice harmonicky. Příroda jako stromy, skály, voda by měly a také jsou obrazem zahradníka a jeho tvůrčího potenciálu.

V čínské zahradě se také hovoří o podobenstvích. Na ty se musí návštěvník soustředit a nad nimi zamýšlet. K tomu účelu jsou zde rozmístěny velké kameny. Nelze zahradu projít za pár minut. Každá cestička skýtá jiný pohled, každý otvor, pár schůdků nás staví do jiného prostoru. Nedílnou součást zahrady také tvoří ptactvo. Tady v Sydney jsou to ibisové. Stojící ibis na kameni vytváří pocit sochy, než se pohne, než roztáhne křídla a popoletí o pár kamenů dál. V tom tichu zahrady takový pohyb působí stejnou emoci jako v skrytu zátiší skrytý vodopád. Každá scéna má svůj účel, svůj úmysl. A přestože zahrada v sobě skrývá nesčetné množství scén a pohledů, nakonec působí celistvým uklidňujícím dojmem.