Ačkoli většina současných prognóz o vývoji cen potravin v letošním roce předpokládá jejich pokles nebo alespoň stagnaci, nasvědčuje celá řada signálů, že se po dobu celého roku současné ceny potravin neudrží. A to bez ohledu na předpoklad, že spotřebitelé budou omezovat nákupy potravin v důsledku takzvané ekonomické krize.

K jistému snížení poptávky po potravinách zřejmě dojde, bude se ale týkat spíše luxusnějšího zboží a například, kvůli cenám, i biopotravin. Podle všeho to ale nebude významný fenomén.

Kupodivu to ale není pro předpokládaný vývoj cen potravin tentokrát podstatné. Ve hře je totiž doslova globální kalibr, totiž pozice zemědělců a potravinářských podniků ve vyspělých zemích oproti zemím rozvojovým. Vzhledem k tomu, že na přelomu loňského a letošního roku byly světové ceny prakticky všech základních zemědělských surovin na opravdu nízkých hodnotách, nemohou takové ceny zajistit zemědělcům, ale ani potravinářům, dostatek příjmů pro další existenci. Tržním důsledkem takového stavu by pak nutně musely být krachy zemědělských a potravinářských firem. V jednotlivých případech to jistě nastane, pro vyspělý svět je ovšem strategické (a také politicky žádoucí), aby se tak nedělo ve velkém měřítku. Právě proto, že problémy se zemědělskými cenami jsou globální, a má je hlavně vyspělý svět, mohlo by se totiž stát, že „vyspělí“ vyklidí část agropotravinářského trhu ve prospěch rozvojových. Čímž by vznikla ještě rizikovější závislost vyspělého světa na rozvojovém, než je třeba závislost na ropě. Takovou situaci ale vyspělý svět nepřipustí.

Je tedy zřejmé, že světové, a následně evropské i tuzemské ceny zemědělských surovin se budou v letošním roce zvyšovat. A ačkoli není úplně přímá závislost nárůstu cen surovin s nárůstem cen potravin, svou roli, podle typu zemědělské komodity, tyto změny samozřejmě hrají. Nízké ceny potravin se tedy neudrží po celý rok, ale zhruba tak do jeho poloviny, spíše však do dubna až května. Důkazem je skutečnost, že světové ceny zemědělských surovin v současné době již rostou, v některých případech (nejde zdaleka jen o kakao), již dosáhly několikaletých nebo mnohoměsíčních maxim (cukr, pšenice). A abychom se přenesli od globálních tezí přímo na tuzemský trh, například v případě krmné i potravinářské pšenice se už ceny zvyšují i u nás. Nelze přitom vycházet ještě z cen na komoditní burze v Brně, ale již z konkrétních kontraktů.

Obdobný vývoj lze přitom očekávat i na trhu s mlékem. Zvláště u této pro zemědělce strategické komodity, zabezpečující jim provozní kapitál pro podnikání, jsou dlouhodobě velmi nízké ceny vražedné, a právě proto, že se problém zdaleka netýká jen Česka, nelze očekávat dlouhé trvání současného stavu. Zvláště za situace, kdy již začíná působit „trh očekávání“, tedy avizované zvýšení exportních podpor, stažení přebytků z trhu nebo teze o možné finanční kompenzaci zemědělcům, kteří se produkce mléka dobrovolně vzdají.

Zemědělci, potravináři a nakonec i spotřebitelé si nicméně musí začít zvykat na daleko razantnější turbulence v cenách surovin a potravin. Důvodem je celoplanetární propojení ekonomik v rámci globalizace, které přenáší lokální rizika v jedné části planety do úplně jiných teritorií, kde by bez uvedeného propojení jinak žádný problém neexistoval. Výkyvy cen, a ukázaly to poslední dva roky, se bohužel budou nejvíce týkat těch, kteří stojí na začátku potravinového řetězce - zemědělců. To v praxi znamená, že více než do současné doby bude nutné v tomto typu podnikání vytvářet potřebné finanční rezervy na kompenzaci předpokládaných rizik. Je to ale možná i výzva pro zemědělskou politiku -přesměrovat část dotací na zemědělskou produkci na kompenzace cenových výkyvů, ve prospěch stabilizace cen. Pro spotřebitele by to byla jistě přijatelnější forma podpor, než je řada dotací v současném systému. Kompenzovat turbulenci cen mohou samozřejmě také zpracovatelé zemědělských surovin a obchodníci -a částečně to i dělají. Problém je, že k takovým aktivitám je třeba dostatek kapitálu, tedy že tohle nemohou dělat malé a střední firmy. I proto je průvodním jevem současnosti koncentrace výrobních kapacit všeho druhu. To je ale dlouhodobá past, neboť něco jako identita specifických výrobků, regionů a pomalu už i kontinentů se více a více ztrácí.

LN, 15.1.2009

Autor je agrární analytik