Vládní soubor opatření ke zpomalení zadlužování, známý jako úsporný balíček, po sedmadvacetihodinové diskusi v parlamentu postoupil do druhého čtení. K tomu by mělo dojít počátkem září. Do té doby lze předkládat připomínky a návrhy na změny.

Ministr financí Zbyněk Stanjura slíbil, že se každému návrhu, každé připomínce bude věnovat. „Pokud bude zachován objem úspor a přijde nápad, pozměňovací návrh z řad opozice, který bude dobrý, lepší nebo jiný nástroj, než který jsme navrhli my, tak proč ne,“ říká Stanjura. Je to sympatické předsevzetí. Při solidní hlasovací většině, kterou vláda ve sněmovně má, naznačuje snahu neprotlačovat silou jen svůj vlastní názor, ale o úsporných opatřeních se domluvit, najít pro ně co nejširší konsenzus. Pokud jej bude dosahováno či dosaženo, zvyšuje se naděje, že konkrétní opatření také budou plněna. Prakticky by se tak mělo usnadnit hlasování o změnách zákonů, které si balíček vynutí.

V prvním čtení ovšem nejvíce konkrétních návrhů na změny zaznělo od poslanců vládní koalice. To nevěstí nic dobrého. Tím spíše, že balíček je „…těžce poskládaný kompromis všech koaličních stran,“ jak jej, zřejmě docela realisticky, charakterizoval Jan Skopeček z koaliční ODS.

Opozice se zatím ničím konkrétním nezaskvěla. Omezila se na samotnou existenci balíčku. „Řešení, která předkládáte, nezaberou,“ dal se slyšet Karel Havlíček za ANO. Tomio Okamura, vůdce SPD, prohlásil, že vládní politika vede k „totálnímu zničení České republiky“. To je docela legrace. Zajímavější je jeho jiný citát, podle kterého balíček zdraží životy lidem a firmám podnikání. Na tom něco je, ovšem tím vystihl smysl onoho balíčku. Úspor vládních výdajů, respektive posílení rozpočtových příjmů, bez toho nelze dosáhnout. Doplňme zde ještě vyjádření předsedy vlády Petra Fialy, který tvrdí, že balíček není selektivní, že existuje snaha jeho důsledky rozdělit do celé společnosti ne tak, aby někdo chudnul a jiný tyl, ale aby pro nikoho nebyl „likvidační“.

Složitější je podmínka Stanjurova, že pozměňovací návrhy nesmějí snížit plánované úspory. Jejich celkový objem, zhruba 150 miliard korun v příštích dvou letech, je do značné míry projektován a odhadován, nikoliv exaktně vypočten. Už krátce po představení balíčku se ozývaly odborníci z občanských, profesních i profesionálních ekonomických kruhů, kteří projektované pozitivní dopady na rozpočet zpochybňovali. Například zrušení zaměstnaneckých benefitů osvobozených od daní a pojištění, které by měly přinést 1,5 mld. Kč do rozpočtu, mohou ale s dalším nápadem na zrušení spoluúčasti zaměstnance na stravence (stravenka je také benefit) skončit až patnáctimiliardovou sekyrou.

Zvýšení daně z příjmů právnických osob z nynějších 19 % na 21 % je velmi diskutabilním přínosem, protože daň z příjmů je zejména u právnických osob velmi likvidní položkou, ve smyslu tekutou. To ukázala už mimořádná daň z navátých zisků, jejíž přínosy do rozpočtu v letošním roce byly silně nadhodnocené. Takže je otázka na ministerstvo financí, jak bude navrhované změny v balíčku hodnotit. Zda podle svých představ, nebo podle vlastních odborníků, nebo podle dobrozdání nevlastních odborníků, nebo podle vyjednávací síly navrhovatelů?

A jedno zvláštní riziko vězí v důvěryhodnosti vlády v její úsilí předpokládaných efektů skutečně dosáhnout. Nemělo by se stávat to, co minulý týden, že ministerstvo pro místní rozvoj pod dohledem Pirátů schválilo padesátimilionovou dotaci soukromé společnosti Michelin za to, že zařadí Česko do svého gastronomického průvodce. Je to krok omílaný už skoro stejně, jako osvobození tichého vína od spotřební daně. Když toto rozhodnutí dáme do kontrastu například s odmítnutím valorizace příspěvku na domácí péči o nemocné, může to působit jako sylogismus, ale když vezmeme v potaz argumenty, je příspěvek pro Michelin neodpustitelný. „Negativní dopad do státního rozpočtu.“ „Nelze kontrolovat, jak bude příspěvek konzumován.“ Jistě, obě položky jsou ve svém objemu neporovnatelné. Michelinu jde o pár desítek milionů, valorizace se pohybuje v desítkách miliard. Ale važme společenské přínosy… Jediná správná odpověď by byla: „Prima, to není špatné, ale přijďte s tím za dva roky.“

Teď si vláda nemůže dovolit podobnými rozhodnutími zviklat důvěru a doufejme i určité odhodlání společnosti úsporný balíček podstoupit.