Česká ekonomika se nachází ve skličující kondici. Že hrubý domácí produkt (HDP) za první letošní čtvrtletí proti čtvrtletí předcházejícímu stagnoval, čímž přerušil krátkou recesi, je tou lepší zprávou. Meziročně klesl o 0,4 procenta. Růst hrubé přidané hodnoty mezičtvrtletně o 0,8 % a meziročně o 1,1 procenta je velmi slabý. Ekonomice pomohla zahraniční poptávka a spotřeba státních institucí. Brzdily ji naopak spotřeba domácností a investice.

To jsou základní tendence, které se nezmění. Respektive, pokud se změní, tak spíše k horšímu. Průmyslové zakázky v květnu byly meziročně o 4,4 % nižší. Podobně ve stavebnictví se počet nově vydaných stavebních povolení snížil v květnu meziročně o 11,4 procenta, což nesvědčí o tom, že by se odvětví vymanilo z dosavadního poklesu o 2,7 procenta.

Když se budeme dále soustředit na ukazatele napovídající budoucnost, namísto hodnocení minulosti, jako je právě HDP, uvidíme horizonty hospodářského vývoje v celkem neveselých barvách. Index nákupních manažerů (PMI) za červen klesl ze 42,8 bodu na 40,8 bodu. Výroba a nové zakázky klesají nejprudším tempem za posledních šest měsíců, upozornila společnost S&P Global, která index PMI vypočítává a publikuje. V neposlední řadě konjunkturální průzkum Českého statistického úřadu (ČSÚ) již v červnu ukázal na pokles důvěry spotřebitelů i podnikatelů v příští hospodářský vývoj.

Česká ekonomika přitom nemá na obzoru žádnou „oživovací“ událost, žádnou rozvojovou strategii, jež by mohly růstu pomoci. Ukončení války na Ukrajině není, bohužel, v dohledu. Ani kdyby začalo být, nepřineslo by to žádné rychlé efekty. Realizace exportu zboží a investic budou náročné na financování a kapitál, na úvěrování a pojištění. Zda české podniky a český stát budou schopny potřebné podmínky zajistit alespoň v té míře, aby jejich nabídky byly konkurenceschopné nabídkám ostatních zemí, a to nejen evropských, to je teď velmi obtížná otázka k zodpovězení.

Česká vláda žádnou podpůrnou strategii, žádnou rozvojovou politiku nemá. Továrna na baterky, jakkoliv gigavelká, to není, ta ani nezachrání zdejší automobilový průmysl, pokud by jej měl přechod na elektromobilitu tvrdě zredukovat. Vláda má před sebou jen naléhavé řešení problémů, z nichž mnohé ani nezpůsobila: střední a základní školství, zamrzlou výstavbu dopravní infrastruktury, nedostatek lékařů a výpadky v zásobování léčivy. V energetice ministr průmyslu Josef Síkela hrdě ohlašuje novelu zákona ke zvýhodnění obnovitelných zdrojů a komunitní energetiky, ale není vyhlášen program, co s ČEZ: zda se bude dělit, nebo zda se vytěsní minoritní akcionáři a zda místo stavby nové jaderné elektrárny se vláda s nimi bude léta soudit.

Erupce problémů není náhodná. Tento stát je špatně řízen už nejméně od ukončení finanční krize v roce 2010 a nelze přehlédnout ani vytrvale silný pocit občanů a podnikatelů, že tu přetrvává velká korupce. Exaktní ukazatele na to nejsou, ale index korupce publikovaný organizací Transparency International v kombinaci s ekonomickým stavem země nápadně korelují.

Tato vláda je přímo vinna tím, že nekoná. Místo hledání a prosazování efektivních řešení ztrácí čas planým dohadováním v pětikoalici. Pochybnosti se vznášejí i nad tím, zda ministři vlády jsou schopni mezi mnoha variantami to efektivní řešení nalézt. Například podpora obnovitelných zdrojů energie (OZE) a komunitní energetiky neodvrací hrozbu nedostatku a cenové nedostupnosti energie. Zajištění dovozu a zásob plynu je sice krok správným směrem, ale nikoliv řešením. Tím je prodloužení provozu uhelných elektráren, ať už v základním zatížení, nebo jako podpůrných a záložních zdrojů, a jaderná energetika. I při plném výkonu OZE jsou pro stabilitu sítě nutné točivé zdroje. Koncem června jsme jeden takový spektakulárně definitivně odbourali v elektrárně Počerady.

Pokus o optimistický závěr komentáře tentokrát nedopadne dobře. Slábne inflace, tento týden ČSÚ patrně oznámí její pokles meziročně pod 10 procent. Je to pokles více vysezený než vybojovaný, ale budiž. Je to však dezinflace křehká a nejistá, může se téměř kdykoliv zvrátit pod vlivem růstu cen energie, potravin, dopravy nebo bydlení.

Stále máme plnou zaměstnanost, ale ta už začíná být více na obtíž. Pracovní sílu odčerpává mohutnící státní ekonomika, další zaměstnanci působí v tak zvaných zombie firmách, které by bez dotací už nemohly existovat, a další masa lidí pracuje v oborech s nízkou přidanou hodnotou a klesající ziskovostí. Jejich perspektiva a perspektiva státních zaměstnanců je pokračující pokles reálných příjmů a životní úrovně. Řada dalších firem bude odrovnána regulací. Dekarbonizace bude stát 200 miliard korun ročně. Za tyhle peníze bude dosaženo snad nějakých provozních úspor, ale ne nových, moderních výrobků na vysoké technické úrovni, prodejných kdekoliv po světě za dobré peníze. A další firmy, hlavně ty se zahraniční majetkovou účastí, se jen nechají dožít na principu levné pracovní síly a nákladových úspor. Další peníze bude stát povinné výkaznictví sociální a přírodní udržitelnosti ESG. Aby firma neztratila financování a pojištění. To jsou dodatečné pravidelné výdaje bez reálného ekonomického přínosu.

Podniky, které nebudou schopné tyto podmínky zvládnout, včetně adekvátního odměňování svých zaměstnanců, budou z ekonomiky odcházet a uvolní kapitál a pracovní sílu pro firmy, které to dokáží, které přinesou žádané produkty s vysokou přidanou hodnotou. Tím se problém bude částečně řešit samovolně.

Zapotřebí ale bude také účinná a správně zamířená státní hospodářská politika. Ta předpokládá korekce hospodářských politik EU tak, aby nelikvidovaly evropský a především český průmysl, domácnosti a obyvatelstvo. Bude zapotřebí udržet sociální smír, což obnáší i při velmi nedostatečných zdrojích státního rozpočtu zachovat rozumnou a dobře míněnou sociální podporu chudých a nemohoucích občanů, včetně důchodců. Podporu zahraničních investic zaměřit výhradně na sofistikované, technologicky vyspělé výroby s vysokou přidanou hodnotou. Podpořit výzkum a vývoj. Reformovat vzdělávací systém. A změnit dotační politiku tak, aby podpora směřovala k výsledku, nikoliv k činnosti, jak v několika rozhovorech zdůraznil předseda Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala.

Času na to je málo, možná tak dva tři roky. To není nějak exaktně vypočítaná lhůta. Je to intuitivní odhad, vycházející ze zkušenosti, jak dlouho to obvykle trvá, než se začne lámat chleba. Než se národní hospodářství zacyklí mezi vleklou stagnací a mírnou recesí, nebo se obrátí k růstu. Nic tedy není ztraceno. Pokud vláda tato a příští resuscituje své odborné a manažerské schopnosti, posílí vlastní sebedůvěru a přistoupí k politicky nesnadným, nepříjemným, ale nutným a rozumným opatřením. Osudy úsporného balíčku v nejbližších týdnech ukáží, zda můžeme doufat…

Poskytl server Svět hospodářství