Ekonomický kámen mudrců objeven

Nejnebezpečnější moc je moc politiků nad penězi… zabráníme-li jim ve volném nakládání s finančními prostředky, je jim odňata možnost vyvádět hlouposti a nepředloženosti. (Christoph Blocher, švýcarský konzervavivní politik)

Přiznávám se tímto sebekriticky, že rozumím věcem ekonomickým jako příslovečná koza petrželi. Pakli je vůbec čemu rozumět: hlásá-li jedna ekonomická škola to a druhá ono, nutně se jedna mýlí, popřípadě obě. Spíš se mi zdá, že je ekonomie něco jako houby: může zapršet a hned nato být teplo a ony, potvory, ne a nerostou. Pak se udělá počasí nijaké, chladné a mrholivé, a pro houby není v lese kam šlápnout. Tak i s celou ekonomií: mohou se páni politici přetrhnout s podporou růstu, mohou jak chtějí ínvestiční plány rozvíjet, s daněmi čarovat, a růstová křivka visí jako psí ocas; pak se najednou cosi kdesi šustne a křivka vyletí vzhůru. Ale tak se věc jeví mně, prosím, neodborníku a investičnímu smolaři. Jen jednou v životě se mi investice vyplatila: to když jsem si nechal u pana Jungwirta ve Stodu vyrobit dudy. Dnes bych je mohl prodat za desítinásobek, ale neprodám, jelikož bych neměl na čem dudat. Jinak do čeho jsem kdy vrazil prachy, na všem jsem prodělal. I necítím se oprávněn rozdávat rady v oboru ekonomie a peněžnictví, spíš bych měl několik otázek na ty, kteří takovým věcem rozumějí:

Byl jsem rodiči vychován ke spořivosti. Pokládala se tenkrát za ctnost: kdo šetří, má za tři, říkalo se. Držel jsem se té zásady a ne že bych nabyl kdovíjakého jmění, ale vždy jsem měl určitý finanční polštář, z nějž jsem mohl krýt své koníčky a libůstky, cestovatelskou zejména, nebo hradit nenadálý výdaj; i mohu říci, že se mi při všem investičním nemehlovství spořivost vyplatila. Dozvídám se však poslední dobou z novin, že jsem si počínal špatně; že jsem měl utrácet, hlava nehlava, za cokoliv, třeba za blbiny, třeba se i zadlužit, hlavně aby se nastartoval ten růst, jak podotknuto shora. Utrácejte, občané! Utrácejte! Kdo kolem sebe nehází penězi jak ožralý pantáta na veselce, není vlastenec! I táži se: neplatí najednou, co platívalo celá staletí? Čekalo se na nás, až najdeme ekonomický kámen mudrců?

Ostatně jaképak spoření, když bankovní ústavy přiškrtily úroky k samé nule a ještě jim je to málo, ještě študýrují, jestli by se s nimi neměly ponořit pod nulu. My vám dáme, šetřílkové! Když jsem před desítiletími přibyl do tehdejšího Západního Německa a začínala mi přebývat tu a tam nějaká marka, činíval úrok něco mezi sedmi a devíti procenty, někdy i přes tuto hranici. Dnes činí houby s octem, i jest ekonomicky výhodnější zašít si přebytečné groše do štrozoku. Jeden z mých přátel, který se v těch věcech vyzná, mi ovšem na mé nářky namítl, že přece jsou i jiné, výhodnější formy spoření než na tu babičkovskou knížku: akcie, dlouhodobé investiční fondy, měnová spekulace. To může být velmi dobře pravda, jenže jakápak dlouhodobost, když je jednomu osmdesát, leda bych chtěl investovat do svého funusu. Mimoto se všechny fondy a jiné kejkle přece jen týkají lidí disponujících poněkud vyššími obnosy; kdyby se do bankovního ústavu přihnala babička se stovečkou, nejspíš by se jí vysmáli. Táži se znovu: bylo opravdu úmyslem národohodpodářů a peněžníků zardousit tuto drobnou spořivost, vysušit ty miliony tenoučkých, ale přece jen tekoucích pramínků? Nebo jsou u konce s rozumem a začínají panikařit, stébel se chytat? To bychom ale byli, lidé milí, v pěkné…

Nainvestoval jsem své skrovné finanční přebytky – kromě těch dud ovšem – do všelijakého trajdání po světě, a jedno mi přišlo nápadné: takový Tajwan třeba, jakpak je tomu dlouho, co tam nebylo nic než bambus a opice, a najednou… hospodářský tygr první kategorie, přes všechny bojkoty, neuznávání a jiná nohou nastavování. Kromě něj ještě Singapur, Jižní Korea, o něco starší a drobet už vypelichaný tygr jménem Japonsko… a dost. Čemu vděčí za svůj nesrovnatelný vzestup? Můj kolega, pán dobře zámožný, v penězích a vzhledem k japonské manželce v asijských záležitostech se vyznající, mi odpověděl na můj dotaz v té věci: "To máte tak. Takový Korejec nebo tajwanský Číňan, jakmile se mu i při nízkém příjmu octne v ruce výplata, hned z ní čtvrtinu oddělí a uloží na zúročitelné konto. Tak se bankám sejdou obrovské sumy, s nimiž pak mohou pracovat, investovat je, tak se rodí hospodářské zázraky." Rád bych věděl: funguje tenhle recept jen ve východní Asii, my však hodláme dosáhnout hospodářského růstu - když už ne zázraku - hejřením?

A jaký vůbec má být smysl hospodářského růstu, i kdyby páni politikové opravdu – nevěřím v to příliš, ale dejme tomu - měli v ruce startovací klíček? Když tak čtu všechny moudré úvahy a komentáře, vychází mi jediné: účelem a smyslem všeho jest, aby se rozmařilému státu sešlo v kase víc peněz. Aby páni partajníci mohli ještě lehkomyslněji slibovat, volební dárečky nalevo napravo rozhazovat, aby se jim lépe vládlo, jak sami říkají. Ach jo. Nasypejte našim voleným zástupcům miliardy a biliony, a oni je vzápětí rozfofrují, nákladných projektů navymýšlejí, nových ministerstev a úřadů nadělají, staré na dvojnásobek nakynout nechají… ne. Ať jsem pes, ale politikům se má vládnout nelehce. Peněz se jim má dostávat spíš potenku a jen k nejnutnějšímu; začnou-li jevit sklon k počínání jako ožralý pantáta, je čas klepnout je přes prsty. Demokracie zatím zrušená není, takže nějaká možnost by tu byla. A růst… růst už se nastartuje sám, jsou-li k tomu podmínky. Nejsou-li, ani kamenem mudrců jej nenastartuješ.

Nějak se mi to všechno nechce líbit. Místo šetrnosti utrácení, místo odbourávání veřejného dluhu navyšování, od jednoho deficitního rozpočtu k druhému potácení, bez myšlenky, kdo nakonec má všechny ty hody na sekyru zaplatit… přpadám si, jako bych přihlížel tanci bláznů pod vrcholem dýmající sopky. Ale ovšem, jak již řečeno úvodem, moje znalosti v oboru ekonomie a financí jsou nevalné. Třeba se mýlím; třeba byli naši předkové hloupí, když pořád jen šetřili, na zadní kolečka pamatovali; my teď poutrácíme všechno, co máme i nemáme, čímž dosáhneme radostnějších zítřků. Zažil jsem za svůj dosti už dlouhý život takové zítřky nejméně tři a budiž mi prominuto, že o další nestojím.

Hannover, 24. ledna 2014