Od rozhodnutí České národní banky použít oslabení kurzu koruny k dalšímu uvolnění měnové politiky uplynul již skoro rok. Vzhledem k viditelně pozitivním dopadům uvedeného opatření na českou ekonomiku se většina tehdejších kritiků centrální banky odmlčela, nebo přinejmenším zmírnila tón. Ne tak Pavel Kohout. Ten ve svém článku Když modely nefungují (NP, 8. října) prezentuje opět jednostranně negativní pohled na krok ČNB. Používá přitom pozoruhodné kouzlení s čísly, na které je třeba reagovat.

Začněme s jeho tvrzením, že „mírně lepší výsledky české ekonomiky lze tedy připsat kontinentálnímu trendu“. Oživení české ekonomiky lze stěží označit za mírné, jde naopak o změnu zcela zásadní a nepřehlédnutelnou. Téměř jednoprocentní pokles české ekonomiky za celý loňský rok byl letos vystřídán růstem o 2,5 procenta a více. To je změna v dynamice ve výši kolem 3,5 procentního bodu, kterou se česká ekonomika rázem dostala z hlediska vývoje HDP z míst na chvostu zemí EU na jednu z čelných pozic. Naproti tomu Pavel Kohout ve svém článku sám ukazuje, že vývoj kontinentu se zlepšil pouze o 1,3 procentního bodu (z -0,4 na +0,9 %). Nastartování svižného růstu naší ekonomiky tedy stále nesmělému a křehkému oživení v eurozóně připsat nelze.

Pohled na data také jasně ukazuje, že český vývoz roste zhruba dvojnásobným tempem, než by bylo možné přičíst pouze oživení zahraniční poptávky, na čemž se spolu s velmi dobrou výkonností českého automobilového průmyslu podílí i slabší kurz koruny. Velmi zřetelně se zlepšují výsledky provozního hospodaření firem, což se promítá do jejich vyšší ochoty investovat. Optimističtější očekávání projevující se růstem nákupů panují i u domácností. Zřetelný obrat lze pozorovat na trhu práce, což dokumentuje obnovený růst reálných i nominálních mezd, prodlužování průměrného počtu odpracovaných hodin i nejvyšší počet volných pracovních míst za posledních více než pět let.

Jak do tohoto obrázku zapadá další tvrzení Pavla Kohouta, že Česko hlásí od října minulého roku útlum maloobchodního prodeje o 2,7 procenta? Upřímně řečeno vůbec nijak, až na to, že se jedná o další ukázku používání dat velmi tendenčním způsobem. Je totiž založeno na porovnání sezonně neočištěných tržeb v maloobchodě mezi loňským říjnem a letošním červencem. Každý přitom ví, že tržby v maloobchodě mají silný sezonní průběh (a tato sezonnost je odlišná pro různé země), a srovnání v čase má tedy smysl jen a pouze po odstranění vysokých sezonních výkyvů. Po očištění pak české maloobchodní tržby včetně prodeje aut v uvedeném období vzrostly zhruba o pět procent (bez rychle rostoucích prodejů automobilů o tři procenta).

Rozdíl mezi Riksbank a Českou národní bankou

A bohužel velmi zkratkovité a nepřesné je srovnání se Švédskem, na jehož příkladu se Pavel Kohout snaží dokumentovat údajnou bezbolestnost deflace. Švédská ekonomika těží z reforem provedených před pár lety a její vývoj byl v posledních letech zřetelně lepší než u českého hospodářství. V letech 2012-2013, kdy naše ekonomika procházela nejdelší recesí ve své historii, si Švédsko udrželo kladná meziroční tempa růstu převážně mezi jedním a dvěma procenty. Oproti nim pak tempo švédského růstu v letošním prvním pololetí nijak viditelně nezrychlilo, navzdory blahodárnému „kontinentálnímu trendu“. Aktuální prognóza letošního růstu HDP z pera švédské centrální banky zvané Riksbank přitom není 2,7 procenta, jak píše Pavel Kohout, ale 1,7 procenta! Normálně by si člověk řekl, že jde o překlep nebo tiskovou chybu, ale v té záplavě kouzel s čísly se dobrá víra jaksi vytrácí.

Je sice pravda, že inflace měřená národním švédským ukazatelem CPI je aktuálně lehce záporná (v srpnu -0,2 %), ale zároveň je třeba jedním dechem dodat, že Švédsko má velmi unikátní způsob měření celkové inflace. A to proto, že do ní započítává vliv splátek hypoték, které při snižování úrokových sazeb klesají. Vývoj mezinárodně srovnatelného indexu spotřebitelských cen zatím ve Švédsku stále zůstává v kladném pásmu, byť není daleko od nuly (+0,2 %). Také ukazatel, na který zaměřuje svou měnovou politiku samotná Riksbank a který uvedený vliv očišťuje (tzv. CPI-F), je kladný (+0,5 %).

I tak si je ale švédská centrální banka dobře vědoma potřeby uvolněné měnové politiky, a to i přes rizika narůstající zadluženosti domácností a přehřívání trhu nemovitostí. Od konce roku 2013 tak snížila svou úrokovou sazbu o 0,75 procentního bodu. Pokles sazeb a jejich nízký výhled na dlouho dopředu se přitom, a teď pozor, projevily ve více než pětiprocentním oslabení švédské koruny vůči euru od října 2013 do září 2014. A jsme doma! Takže rozdíl mezi Riksbank a námi není v tom, že oni proti riziku hrozby deflace nebojují, ale v tom, že oni dosud nevystříleli své konvenční náboje.

Autoři jsou ředitel sekce měnové a statistiky ČNB, resp. ředitel odboru měnové politiky a fiskálních analýz ČNB