Prostřednictvím médií musíme stále dokola poslouchat celkem evidentní a často prokazatelné lži. Nic nového, že? Jiné to ve společnosti se svobodou slova být nemůže. Potud si nestěžuji. Nepříjemné to začíná být ve chvíli, kdy veřejně známější osoba buď vysloveně lže, nebo aspoň manipulativně vykládá fakta. Není vám nic platné, dokážete-li lži přesvědčivě vyvrátit. Beztak vám media neposkytnou prostor buď vůbec, nebo jen natolik bezvýznamný, že nedokážete takovou informaci korigovat. Nicméně i tak se domnívám, že není možné jen do nekonečna mlčet.

Pojďme tedy k případu, který mne přiměl psát. Před pár dny viceguvernér ČNB Mojmír Hampl zřejmě ucítil potřebu znovu obhajovat těžko obhajitelnou politiku centrální banky. Napsal tedy článek, který se tváří jako seriózní srovnání práce centrální banky dnes a cca před 80 lety. Ve skutečnosti jde o zástěrku, o potřebu obhájit čím dále jasněji chybnou politiku manipulací s měnovým kurzem. Bylo by podle mne daleko moudřejší k celé věci už mlčet. Pokud byste věřili slovům pana viceguvernéra, tak se zkuste podívat např. na názor renomované ekonomky Markéty Šichtařové.

Co tedy pan viceguvernér vymyslel? Je to prosté. Napsal zpočátku celkem zajímavý článek. Ale v závěru se rozhodl ukázat, jak úchvatně pomohla centrální banka vyřešit ekonomické problémy už v době velké krize ve třicátých letech 20. století. A dále na základě toho dovozuje, že i dnešní politika ČNB je ta správná. Doslova ve svém článku píše: “Stejně jako tehdy má úspěch najednou více otců, ale fakticky nelze rozumně větší díl zásluh připsat nikomu jinému než právě centrální bance.” Pan viceguvernér buď předstírá, že nezná dějiny, nebo hůř - zná je a úmyslně vybírá fakta pouze na podporu své myšlenky. Podstatné je, že doba, kdy údajně geniálně zasáhl nový guvernér tehdejší centrální banky profesor Engliš a kdy údajně bezmála zachránil celé československé hospodářství, byl rok 1933. Tedy okamžik, kdy se rozjíždělo napětí v Evropě a velmi rychle akcelerovalo k 2. světové válce. Bylo tedy politickou objednávkou, aby se zbrojilo, zadlužovaly se státy a hospodářský růst byl tažen tímto a také dalšími externími faktory v rámci celé Evropy. Akce centrální banky měly možná nějaký vliv, ale je nesmysl tvrdit, že šlo o vliv zásadní. Snaha podložit své tvrzení ještě korelací zásahu centrální banky s grafem hospodářského růstu mezi roky 1933-39 je už vysloveně směšná. Asi jako korelovat světový hospodářský růst s investicemi mé babičky. Pokud byste chtěli vidět hodnotnější materiál ukazující srovnání dneška a meziválečné situace, tak nejméně jeden paradoxně vyšel také z dílny ČNB.

Na závěr už je jen malé povzdychnutí. Průmysl meziválečné republiky byl jeden z nejpokročilejších a nejinovativnějších v Evropě. Byl tu významný vojenský průmysl. Měl potenciál růstu, zejména pak v době, kdy přišla poptávka po nové výstroji a zbraních. Taková situace ovšem dnes neexistuje. Sice možná mírně vzroste taková poptávka, ale vojenský průmysl byl u nás redukován na zlomek bývalých kapacit. Takže i kdyby byla tvrzení pana viceguvernéra pravdivá, co se týká historie, nelze ani náhodou předpokládat, že situace dnes umožní něco podobného jako kdysi. Dnes ČNB svými kroky naopak ekonomiku destabilizuje a poškozuje. Vysoký úředník - podle mého názoru - opět účelově překrucuje ve snaze ospravedlnit kroky své organizace. Organizace, která má za naše peníze pracovat v náš prospěch, namísto toho vyčerpává gigantické prostředky na nesmysly a pak ještě na jejich špatnou obhajobu.