Když jsem před časem napsal, že podle Eurostatu jsou firemní daně v Česku vůbec jedny z nejnižších v Evropě, bylo zle, protože nářek, pláč a skřípění zubů je u nás módní. Fakta váží málo, pro mnohé lidi nejsou podstatná. Oponenti mě bryskně upozornili, že k objektivnímu srovnání musím připočítat i odvody na sociální a zdravotní pojištění, že teprve potom se z českého státu vyklube ten věčně hladový a nenasytný bumbrlíček, který škube své občany i firmy v míře ve světě nebývalé.

Poté jsem ale sledoval televizní debatu a doslechl se z úst nejpovolanějších, že i při srovnání složené daňové kvóty (poměřené hrubým domácím produktem), která nejlépe vyjadřuje celkové daňové zatížení, protože zahrnuje kromě výše daní a cel i výdaje na sociální a zdravotní pojištění, si Česko vůbec nestojí špatně. Diskutující se sice dohadovali, zda je přesnější údaj ČSÚ či Eurostatu (38,7 či 36,6%), ale konstatovali, že ať tak či onak, jsou na tom plné tři čtvrtiny Evropy hůře než Česko, protože složenou daňovou kvótu mají vyšší.

Proč potom tolik komentátorů, podnikatelů, novinářů a občanů dělá ze svého státu (rozuměj ze své rodné vlasti) před očima celého světa bubáka, nenažrance, prevíta a nepřítele? Zejména když se dá lehce ukázat, že se mnohá procenta daňových odvodů, jak byla nastavena v 90. letech, rozumně krok za krokem snižují. Kdo nebrečí, není Čech?