To, že nerostou platy, je ekonomicky zdravé obnovování konkurenceschopnosti, a bude to ještě dlouho trvat

Proč už nedostaneme přidáno, jak se píše na titulní straně tohoto vydání týdeníku Euro? Protože už jsme dostali, zní stručná a jednoduchá odpověď. Bereme zhruba polovinu toho, co berou sousední bohatí a produktivní Němci, zatímco před deseti lety jsme brali jen něco více než třetinu. Němce zkrotil Gerhard Schröder a jeho reformy pracovního trhu, které dosáhly toho, že reálná mzda u našich západních sousedů téměř nerostla, zatímco nám ano. Situace na světových trzích ale již nějaký čas expanzi platů – a tím i výrobních nákladů – znemožňuje. A lépe nebude. Naopak. Podle všeho teprve nyní začínají tradičním průmyslovým výrobcům těžké časy.

Bouřlivý růst platů v Asii a zejména v Číně je totiž jen zdánlivě dobrou zprávou pro konkurenceschopnost evropského průmyslu. Jistě, snižuje se tlak na přesun pracovních míst ze starých vyspělých zemí do Číny. Jenže lépe placení Číňané jsou také schopni dělat sofistikovanější práci, než lisovat plastové hračky nebo šít tenisky. Čínská produkce se nyní zjevně posouvá do sektoru, který je pro nás hodně citlivý, tedy do oborů technicky náročných, ale pořád ještě žádných hi­tech záležitostí náročných na obrovské výdaje na vědu a inovace, kam se v nejbližší generaci my ani Číňané nedostaneme.

Automobily, investiční celky, lepší chemie. V těchto segmentech bude nyní hodně zahuštěno a bude záležet na tom, jak si udržíme konkurenceschopnost, tedy i přijatelnou úroveň mzdových nákladů. Nedělejme si žádné falešné iluze. To, že se třeba čínská auta na vyspělých trzích nemohou stále prosadit, neznamená, že okamžik, kdy budou válcovat nižší a střední třídu tradičních výrobců, není už dost blízko.

České firmy to cítí a svou personální politiku tomu výrazně přizpůsobují. Zaměstnanost příliš neroste, přestože zakázek je dost a exportu se daří. A když se nenabírají noví lidé, není ani velký tlak na mzdy. A odbory, které se nyní na centrální úrovni chovají dosti militantně, to docela dobře chápou.

A když mzdy nerostou v exportních oborech, není tlak na platy výrazný ani v jiných odvětvích. Je to sice bolestivé prozření, ale to, co se nyní odehrává, je ekonomicky zdravé obnovování konkurenceschopnosti jedinou schůdnou cestou. Prostě zadržování růstu mezd v Česku a čekání na to, jak budou Číňané bohatnout a dobývat své nové sociální jistoty, jsou nutné a nedá se jim vyhnout.

A zároveň je třeba počítat s tím, že tohle období bude trvat docela dlouho.

Globální dopady hlubokých strukturálních změn v Asii, ale i na dalších kontinentech jsou nicméně v našem starém, údajně vyspělém světě dost podceňovány. Jinak by nikdo nemohl s vážnou tváří vypouštět úvahy na téma nutnosti zvýšení platů v Německu. Za následek to má mít zvýšení německé spotřeby a srovnání platebních bilancí jihoevropských, dluhovou krizí sužovaných zemí.

Jenže tudy cesta opravdu nevede. Pokud ovšem nemají autoři podobných výroků představu, že Evropany v budoucnu uživí čínští turisté a nejen škodovky, ale i mercedesy či BMW budeme dovážet z Číny.

Týdeník EURO 39/2012, 24.9.2012