Se svobodou přišly do Česka také nové ekonomické teorie, které slibovaly občanům bohatý a bezstarostný život. Jedna z těchto teorií se v prvním prázdninovém týdnu definitivně ukázal jako mylná.

Vyšlo to najevo, když penzijní fondy zveřejnily, kolik občanů se přihlásilo do penzijního spoření ve II. pilíři. Bylo jich celkem 75 tisíc, tedy jedno až dvě promile těch, kdo se mohli přihlásit. Češi se tak nepochybně zapsali do Guinessovy knihy rekordů a osvědčili, že dokážou používat praktický rozum.

Teorie druhého penzijního pilíře existuje od osmdesátých let minulého století a vychází z experimentů chilského prezidenta Augusta Pinocheta, respektive od jeho poradců z tzv. chicagské školy. Byla to pozoruhodná myšlenka, která vycházela z úvahy, že se soukromý penzijní fond dokáže o peníze postarat lépe než státní penzijní systém. Když občan bude platit soukromému fondu, ten bude jeho vklady dále investovat, rozmnožovat a poté mu je vyplatí v podobě doživotní renty.

Tato myšlenka získala popularitu, když se významní ekonomové zvláště ze Světové banky začali zabývat otázkou, jak světové penzijní systémy vyřeší tzv. problém stárnutí, tedy fenomén, který v sobě zahrnuje prodlužování lidského věku a zároveň nižší porodnost ve vyspělých průmyslových zemích. Soukromé penzijní fondy mohly vyřešit problém státních penzijních systémů, které dokázaly platit rostoucí počet starých lidí jenom za cenu vyšších daní pro aktivní obyvatelstvo.

Zpočátku úspěšný model soukromých fondů se v devadesátých letech minulého století a ještě po příchodu 21. století uplatnil v dalších jihoamerických a posléze v postkomunistických státech východní Evropy. Záhy se však ukázalo, že může fungovat jen za specifických podmínek. Předně se hodí jen v ekonomikách, které vykazují trvalý růst, aby fondy mohly se ziskem investovat. Takové ekonomiky však existují všude na světě jen dočasně. Když se dostanou do potíží jako Evropa posledních let, tak fondy zisku nedosáhnou, přitom odebírají ekonomice peníze potřebné k oživení. Navíc se ukázalo, co mohlo být jasné od začátku, průběžné státní penzijní systémy mají řádově nižší provozní náklady než soukromé fondy, které musí utrácet za reklamu a za platy rozsáhlých manažerských struktur, přitom ještě vykazovat nějaký zisk.

Česko zavádělo druhý pilíř se zpožděním, proto bylo od začátku jasné, že může dosáhnout nějakých výsledků jen s pomocí vynalézavé reklamní kampaně. Ta se nepovedla i z toho důvodu, že vláda přistoupila k zavádění druhého pilíře značně cynicky. Penzijní reformou zdůvodnila dvojí zvýšení daně z přidané hodnoty a pak peníze využila na jiné cíle své rozpočtové politiky.

Ve středu tedy vystoupili ředitelé penzijních fondů a ministři a přiznali porážku. Zároveň občanům vysvětlili, že se musí připravit na chudobu ve stáří, protože státní důchod dostanou v příštích letech na úrovni životního minima a na soukromý důchod nešetří.

Vzhledem k tomu, že ředitelé penzijních fondů vládu nesestavují, tak jejich výhružka není příliš nebezpečná. Dá se na ni ostatně odpovědět tím, že i důchody příštích generací budou o něco vyšší, když nebude nutné platit provoz a zisk soukromých penzijních fondů.