Malá logická úvaha na téma emisních povolenek

Pokud si dobře pamatuji, emisní povolenky byly v Evropské unii zavedeny jako ekonomický nástroj, který měl investory odrazovat od investic do fosilních elektráren a získané prostředky se měly naopak investovat do rozvoje a výstavby OZE (to O ať si každý čtenář libovolně čte jako „obnovitelné“ nebo „občasné“). Ačkoli takový nástroj nemá nic společného s tržní ekonomikou, ale evidentně pochází z inventáře řízené socialistické ekonomiky, připusťme, že měl jistou logiku a smysl.

Podzim minulého roku však přinesl energetickou krizi způsobenou obřím nárůstem cen energií. Ukázalo se, že OZE nejsou schopné nahradit výpadky energie způsobené odstavováním fosilních elektráren, v Německu pak i jaderných. Zdůvodnění, že za nárůstem cen energií stojí rozběh průmyslu po lockdownech způsobených covidovou pandémií, neobstojí, spíše je to argument ve prospěch odpůrců „zelených“ energií, neboť jen dokazuje, jak málo jsou OZE flexibilní a že nedokážou vytvářet zálohy, jimiž je možno krýt energetické špičky a výkyvy. Ty musejí krýt v rostoucí míře plynové elektrárny, což se samozřejmě odrazilo v rostoucí ceně plynu

Nárůst cen energií vedl (a vede) ve všech státech EU k nouzovému opatření, jímž se má udržet sociální smír prostřednictvím sociálních dávek pro občany, kterým hrozí, že upadnou do „energetické chudoby“. Od začátku letošního roku se pak napříč EU začíná debatovat o návrhu použít na tyto sociální dávky výnos z prodeje emisních povolenek, o tom jako o hotové věci hovoří kupříkladu ministři Fialovy vlády. Je téměř jisté, že toto řešení bude uvedeno do života, navíc s pochvalným poklepáváním na ramena, jak byl problém skvěle vyřešen.

Ve skutečnosti to znamená drastickou změnu, která naprosto mění smysl emisních povolenek a znamená dokonanou rezignaci na jejich původní účel. Místo aby zůstaly investičním nástrojem pro rozvoj OZE, se nyní prostě „projedí“, jak se hovorově označuje přímá spotřeba.

Co to způsobí?

Pokud se nezmění paradigma energetické politiky EU, fosilní elektrárny, ždímané exponenciálně rostoucí cenou emisních povolenek, nebudou mít v krátké době ani na základní údržbu, na straně druhé OZE přijdou o značnou část investic, které by mohly posunout jejich vývoj dopředu. Tím se během jednoho, dvou roků rozdíl mezi potřebou a výrobou elektrické energie v Evropě ještě prohloubí, což povede k dalšímu zvyšování cen energií (i plynu, neboť provozovatelé se snaží nasmlouvat co největší dodávky plynu pro očekávaný dramatický vzrůst provozu svých plynových elektráren). Tím počet evropských rodin v „ekonomické nouzi“ lavinovitě poroste, což povede k dalším sociálním dávkám, jež pohltí další část zisků z emisních povolenek. Výše popsaným mechanismem padne Evropa do spirály energetické smrti.

Logicky to nemůže skončit jinak, než se v dalších závitech této spirály veškeré výnosy emisních povolenek „projedí“ a na podporu a rozvoj OZE zbude NULA. Aby se této situaci předešlo, nalezne EU, která je ve vleku „zelené“ lobby, jen jeden lék. Začne ve velkém tisknout peníze, aby mohla financovat obrovské dotace (podle Zelené dohody se má do roku 2050 jednat o třetinu z 1,8 bilionu eur) pro podporu „Green Dealu“. To ale bude jako utéct z deště pod okap, neboť místo spirály energetické smrti se rozeběhne ještě smrtonosnější inflační spirála.

Ať tak či tak, současná energetická politika EU vede k energetickému a následně ke všeobecně ekonomickému kolapsu. Paradoxně kvůli ideologii „trvale udržitelného rozvoje“ přestanou být sociální dávky pro udržení sociálního smíru udržitelné, což přinese pouliční nepokoje a občanské bouře ve všech členských státech EU, v lepším případě uplatnění hesla „zachraň se, kdo můžeš“ (jak je už vidět na energetické politice Orbánova Maďarska).

Jedinou cestou, jak z této šlamastiky ven, jak se vymotat ze spirály energetické či inflační smrti, je třeba okamžitě zrušit emisní povolenky, zrušit jakoukoli taxonomii, která ideologicky zvýhodňuje některé energetické zdroje před jinými, a co nejdříve odvolat celý „Green Deal“. Jinak řečeno, pokud se chce EU vyhnout ekonomickému krachu a sociálním bouřím napříč kontinentem, musí opustit ekonomiku dotačního socialismu a vrátit se k nedeformované tržní ekonomice, v níž si budou za rovných ekonomických podmínek ve volné soutěži bez dotací konkurovat fosilní zdroje a OZE. Jsou-li OZE tak skvělé a ekonomicky výhodné, jak tvrdí Zelení, nebude problém, aby se prosadily a planetu zachránily.

Není-liž pravda?

A na závěr další citát mého oblíbeného myslitele:

„Fanatismus je vždy příznakem potlačené pochybnosti.“
Carl Jung, zakladatel analytické psychologie

**********************************

DRYÁK

Poslední román Františka Novotného

Přemyslovské Trojkrálovství stojí na osudové křižovatce – buď přijme nadvládu Anglie a Holandska a zůstane jen druhořadou mocností, nebo je vyzve na souboj pomocí převratně zkonstruovaného a novou bojovou látkou vyzbrojeného loďstva. Jenže návod na ni je napsán přes recept na výrobu Elixíru nesmrtelnosti, což zdvojnásobuje sázku soupeřících tajných služeb.
To vše v alternativním 17. století, kde je magie pracovním nástrojem, takže proti sobě stojí rabbi Löw a alchymista Edward Kelley. Královský kapitán Athanasius Pernath, který je hlavní postavou, pak musí čelit intrikám osudových žen, jakými jsou pěvkyně Elina Makropulos a mylady de Winter, kterou autor v románu oživil.

Vázaný svazek s ilustracemi Mikuláše Podprockého vydalo v roce 2020 nakladatelství ARGO, šíři jej Distribuce Kosmas, elektronickou verzi pak Alza a Palmknihy.