Při pohledu na rozvášněné farmáře pálící před objektem, kde zasedali na neformální schůzce ministři zemí EU na téma řešení současné celoevropské krize s cenami a odbytem mléka, by se mohlo zdát, že tito lidé nemohou mít ve svých návrzích na řešení problémů s mlékem pravdu. Skutečností ale je, že ji na rozdíl od seriózních státních úředníků tentokrát mají.

Vše, co totiž zatím EU představila, je jen dalším prohlubováním stávajících problémů, které v první fázi negativně dopadnou na evropské zemědělce z nových členských zemí, následně na evropské zemědělce ze starých členských zemí a kontinuálně na všechny zemědělce z rozvojových zemí. Skoro až drzostí se přitom zdá plán EU navýšit podporu producentům mléka z národních rozpočtů, což je plán evidentně diskriminující chudší (v zásadě nové) evropské země vůči bohatším. Postup ministra zemědělství Jakuba Šebesty, který spolu s dalšími představitele nových členských zemí takové řešení kategoricky odmítá, je tak jedině možný a správný. Soutěž rozpočtů, kterou by tento plán Bruselu přinesl, je mimochodem zcela v rozporu s ideou evropské solidarity a ve své podstatě je především dalším argumentem pro odpůrce evropské integrace, která, jak vidno, nestojí skutečně vždy na rovných podmínkách.

Bohužel, nalévání dalších a dalších peněz do evropského trhu s mlékem jen prodlužuje agónii všech, neboť za tohoto stavu není strategické dotovaný systém opouštět. A že jej někteří producenti mléka opustit musí, si již uvědomují i samotní zemědělci. Nikdo z nich přitom nechce mít v ruce onoho černého Petra, proto požadují plošné zkrácení mléčných kvót o pět procent pro všechny. Není to, pravda, zrovna tržní, na druhou stranu v netržním systému regulovaném kvótami již trh dávno přítomen není. Pro EU je nicméně v současné době nejdůležitější snížit celkovou produkci mléka – a to by důsledkem návrhů zemědělců skutečně bylo.

Řešením přitom není ani prodlužování a navyšování dotovaných exportů mléka a mlékárenských produktů nebo zvýšení intervenčních nákupů mléka za vyšší než současnou cenu. Tyto kroky samozřejmě ke snížení produkce mléka v EU nepovedou a opět budou zemědělce motivovat k nárůstu či alespoň nesnižování výroby. Výsledkem může být jen další kolotoč exportních dotací a státních pomocí, třeba až do roku 2015, kdy má systém výrobních kvót na mléko v EU padnout. Miliardy eur vynaložených na tyto účely budou přitom vhozeny do černé díry, neboť po pádu kvót stejně bude nevyhnutelně následovat pád části evropských producentů mléka, do té doby ovšem na trhu udržovaných dotacemi.

Co je ale podstatné – dotované mlékárenské výrobky vyvážené mimo území EU, například do rozvojového světa, likvidují tamní zemědělskou produkci a prohlubují ekonomický rozdíl mezi vyspělými a rozvojovými státy. Výsledkem je další zhoršování potravinové bezpečnosti rozvojového světa. Je tomu tak proto, že dotované výrobky jsou tak levné, že se v rozvojovém zemědělství nevyplatí vyrábět vlastní produkty. Jenže v rozvojových zemích je to právě zemědělství, které by mělo tvořit páteř tamních ekonomik a jehož potenciál je nesmyslně utlumen akcemi typu dotace na export mléka z EU. Prohlubující se problémy nakonec nemohou skončit jinak, než eskalací napětí a následnými většími či menšími válečnými konflikty – zoufalí lidé dělají zoufalé věci.

Schematicky řečeno – díky přebytku mléka v EU a neschopnosti bruselských úředníků řešit tento problém jinak než chlácholivými exportními dotacemi na jeho vývoz „někam jinam“, si zaděláváme na války.

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora.