Podle zahraničních komentátorů lze usuzovat na to, že nálada v Evropě se začíná zásadně proměňovat. Experti čím dál tím častěji říkají, že spořivé programy situaci zadlužených zemí ještě více zhoršují, a naopak nabízejí velmi bohaté investiční programy.

A tuto změny mohou velmi rychle podpořit i výsledky víkendových voleb v Řecku a ve Francii, kde strany a jejich představitelé, kteří podporovali úsporná opatření, přestávají hrát rozhodující roli. To znamená v Řecku strany Pasok, což jsou socialisté, a Nea Demokratia, které již nemají v parlamentu většinu, a ve Francii republikáni. Kandidát socialistů Francois Hollande nabízí, že bude tlačit na Centrální banku, aby kromě finanční stability podporovala výrazně i hospodářský růst.

Něco takového by v Evropě znamenalo změnu základních paradigmat, i když ještě před nedávnem se všude hovořilo o tom, že spoření nemá alternativu, a to hlavně kvůli vysokým dluhům v jižních zemích Evropské unie. Vyžadovala se opatření, která by zajistila minimální státní výdaje nebo vysoké daně, či nejlépe oboje najednou.

Potvrzuje to i první reakce německé kancléřky Angely Merkelové, která prohlásila, že si dovede představit nahrazení úsporných programů komponenty podporující hospodářský růst. A něco podobného vzápětí prohlásil i šéf Mezinárodního měnového fondu Olivier Blanchard, když řekl: "Samotné spoření naše problémy nemůže nikdy vyřešit!"

Řecko, Portugalsko, Španělsko a Itálie se o spoření pokusily, ale jak po čase zjistily, výkonnost hospodářství klesla o 1,8 procenta ve Španělsku a v Řecku dokonce o 4,7 procenta. To je zřejmě hlavní důvod, proč i nositel Nobelovy ceny za ekonomiku Paul Krugman tlačí na to, aby se státní výdaje naopak zvedly. Další úspory by dle některých odborníků vedly k sebezničení těchto států. Vlastně jde o řetězovou reakci: když je méně veřejných zakázek, klesá hospodářská výkonnost a kvůli tomu klesají příjmy z daní, což vede zase k dalším úsporám. Tak vypadá strategie sebevraždy, říká Krugman.

Problém je ale v tom, že tato změna dle některých expertů je možná jen v zemích, jako je Německo, kde má stát pro finanční přesuny dost velký prostor, jenže právě v těchto zemích, jako je Německo, je zase malá ochota podporovat finančně jižní státy a důvod je rovněž plausibilní: Tam totiž působí i jiné faktory, které hospodářský růst brzdí, a ty neumíme zatím ovlivnit. Ve Španělsku třeba nefunguje bankovní systém a pracovní trh.

Němečtí ekonomové, na rozdíl od paní kancléřky, ale tomuto trendu, který nazývají módní, odporují. Jeden z šéfů Deutsche Bank Thomas Mayer říká: "Základ krize a recese je vždy ve ztrátě důvěry ve schopnost některých evropských zemí naplnit požadavky evropské měnové unie. To znamená udržet daňovou disciplinu a flexibilní pracovní trh."

Jinými slovy, někteří němečtí ekonomové věří tomu, že obrat je možný jen tehdy, když bude zase důvěra navozena, a ta může být navozena jen tehdy, budou-li v pořádku státní peníze a pokud budou provedeny strukturální reformy. Krize byla dle nich způsobena hlavně tím, že zboží a služby v jižní Evropě najednou díky euru silně zdražily, aniž tyto země měly možnost svou měnu devalvovat. To byl podle Mayera hlavní důvod, proč se tyto země tak silně zadlužily a nyní by rády pokračovaly v této politice, jenže by se chtěly zadlužovat u EU a ta to odmítá.

Jak řekl jeden z ekonomů: "Peníze nerostou na stromech!" Evropská unie věří, že Francie toto pochopí, ale Řecko stále považuje za mimořádný případ. O ostatních jižních zemích se už tak hlasitě nehovoří, ale zdá se, že Řecku už opravdu – zvláště po nedělních volbách – moc nevěří.