Evropská centrální banka učiní vše, co bude třeba, k ochraně eurozóny před kolapsem, a buďte si jisti, že to bude stačit. Pravil před pár dny Mario Draghi. Euro prý bude zachráněno, i kdyby přitom měla polovina Evropy umřít hlady. Pokusy o vítězství ducha nad hmotou a zákonem jejího zachování budou pokračovat, i kdyby na chleba nebylo.

Investoři se těšili, že se zase pěkně bez rizika nakrmí na účet daňových poplatníků, a burzy začaly růst. Jenže po slovech nepřišly vzápětí činy, a tak se po včerejší Draghiho tiskové konferenci trhy propadly. Nicméně ECB zřejmě postupně předkládá plán, jak spojit své síly s penězi z evropských záchranných fondů a intervenovat na trzích státních dluhopisů, aby srazily nesmírně vysoké úročení státních dluhů, zejména v případě Španělska a Itálie.

Tím se náklady na záchranu postižených zemí rozdělí mezi vlády, které přispívají do záchranných fondů a ECB, která si záchranné peníze libovolně tiskne. Pořád nejde o nic jiného než o další pokus o uvaření elixíru života, ovšem ten život nemá cenu žít. Evropská krize jen vstupuje do další, a rozhodně nikoli poslední fáze.

Je zábavné sledovat slovník, který je používán. "Výnosy na dluhopisech stavějí v pochybnost budoucnost eura, jsou nepřijatelně vysoko. ECB vstoupí na trh, aby zajistila nápravu transmisních mechanismů měnové politiky."

Jaké měnové politiky? Té, která v krizi jasně prokázala, že košile se stejným límcem opravdu nikdy všem chlapům nepadne. Je to přece právě jednotná měnová politika stejných úrokových sazeb, která jižním státům umožnila nafouknout státní dluhy, a je to právě letité přesvědčování trhů, že žádná země, která používá euro, nemůže zbankrotovat, co přivedlo hráče na světových finančních trzích k velmi výnosným spekulacím. Nejprve vyženou výnosy státních dluhopisů do nebetyčných výšin a pak přinutí ECB, aby tyto nákupy financovala obrovskými intervencemi na trhu. Nyní má být zisk vyplacen z peněz ve stabilizačních mechanismech, tedy z peněz daňových poplatníků ze zemí, které mají ještě jakžtakž zdravé veřejné finance. Až kvůli téhle hře i tyto země budou na bankrot, tak se bude dít co?

Celková výše státního dluhu eurozóny je někde hodně vysoko nad osmdesáti procenty hrubého domácího produktu této krizí zmítané skupiny zemí. A to už je opravdu hodně na nejen rozumnou, ale i přijatelnou úroveň. Financovatelné je to jen za předpokladu udržení nízkých úrokových sazeb, a takový předpoklad je prostě nerealistický.

Nadměrný dluh nikdy nikde nebyl řešen jinak než vysokou inflací či státním bankrotem. ECB bude přesto dál hledat onu pověstnou třetí cestu, kterou nikdy nenajde. Nakonec ECB stejně nezbude než prohlásit, že peníze budou, protože oni je bez skrupulí natisknou. Teď jde jen o to, přesvědčit nebožáky, kteří si šetří na důchod, že ty bezcenné papírky, co se budou nyní tisknout, nemají s těmi hodnotnými úsporami budoucích penzistů nic, ale vůbec nic společného. Ani ožebračení všech evropských důchodců však nezmění nic na tom, že Španělsko bude ještě mnoho let potřebovat úplně jinou měnovou politiku, a tím i jinou měnu než Německo.

Protože jinak se to, co zažíváme nyní, bude opakovat pořád dokola.

MfD, 3.8.2012

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro