„A na sever – a na jih. A na sever – a na jih!“
Jen málo lidí nezná tuto jedinečnou epizodu z divadelní hry největšího českého myslitele Járy Cimrmana „Dobytí severního pólu“, kdy si účastníci polární výpravy zkoušejí přecházet na lyžích bod severního pólu a komentují to výše uvedenými slovy. Díky tomuto autorovi jsem extrapolací došel k závěru, že:
„Půjdete-li dostatečně dlouho na východ, dojdete na západ.“

Byly doby, kdy jsem některá označení země původu zboží považoval za jakousi neoficiální, ale hodnověrnou visačku kvality. Prostě jsem si nedovedl představit, že by originální německý, britský, švédský či italský (další státy si doplňte sami) výrobek byl programově šunt. Jistěže by se našly i výjimky, ale v převážné míře tomu tak bylo.

Také jsem věděl, že firmy podnikající v těchto zemích musejí dodržovat přísné předpisy o bezpečnosti práce a o ochraně životního prostředí. K tomu všemu bylo ještě obecně známo, že životní úroveň a pracovní podmínky dělníků a ostatních pracujících v těchto vyspělých zemích jsou ve srovnání s tehdejším socialistickým Československem výrazně lepší než ty u nás.

V posledních dvaceti letech však ve vývoji evropského kapitalismu postupně došlo k mnoha podstatným, v některých případech i doslova drastickým změnám.

Demokratizace zemí bývalé východní Evropy umožnila mnoha firmám z vyspělých států přesun výrobních kapacit do míst s nižšími výrobními náklady, ve kterých však ale současně platily, nebo byly postupně zaváděny, v podstatě srovnatelné sociální a pracovní podmínky zaměstnanců a přísné ekologické standardy pro veškerou výrobu.

Netrvalo dlouho a ekonomické pobídky poskytnuté firmám vládami těchto zemí i „polštář“ nižších mzdových i ostatních nákladů se vyčerpaly a firmy pokračovaly ve svém putování východním směrem. Od Ukrajiny, Bulharska, Rumunska, Moldávie až po Čínu, Vietnam a další asijské země. Některé z nich se z dosud výrobních staly čistě obchodními. Zavřely své evropské provozy a potřebný sortiment nakupují zejména od čínských výrobních společností.

Určitě se jim to vyplácí, protože v těchto státech se do značné míry „kašle“ na sociální práva zaměstnanců, na ochranné pomůcky, na bezpečnost práce a už vůbec nikoho nezajímá problém drancování a drastického znečišťování přírody.

Důsledkem těchto procesů je řada dopadů, většinou negativních. Omezením výrobních aktivit v Evropě se v tomto regionu výrazně zvýšila nezaměstnanost a současně i závislost na dovozu. V některých případech došlo k totální devastaci celých výrobních oborů, které dříve byly takzvaným „rodinným stříbrem“ jednotlivých evropských zemí. Jde o nevratný proces, protože přetržením kontinuity předávání poznatků a zkušeností dochází k postupnému „vymírání“ odborníků. Spolu s nimi však odcházejí i historické zkušenosti sdílené v některých případech i po staletí z generace na generaci.

S touto situací souvisí i skutečnost, že už si v Evropě v podstatě nemůžete koupit žádný výrobek, u kterého byste měli jistotu, že byl kompletně vyroben v tomto světadílu. A tak se kromě jiného na trhu setkáváme i s obrovským množstvím velmi nekvalitních výrobků, které jsou navíc prodávány za cenu, za kterou byste zde nepořídili ani pouhý materiál potřebný k jejich výrobě. Za touto „lácí“ je však skryta spousta problémů, včetně těch ekologických. A nyní by vzhledem k rostoucímu šílenství „zelených klimakteriků“ měly vyspělé státy, ochuzené o spoustu pracovních míst a ekologicky zvládnutých výrob do značné míry financovat stejný proces, jaký za obrovských nákladů v evropských zemích probíhal zejména v devatenáctém a dvacátém století. V této souvislosti mne napadá, zda by nebylo výhodnější použít tyto peníze vybrané od daňových poplatníků (případně je od těchto firem nevybrat) k podpoře obnovy evropských výrobních firem.

Jistě by se to neobešlo bez mohutné osvětové kampaně, která by měla evropským zákazníkům vysvětlit, proč je výhodnější koupit si sice dražší, ale zato vysoce kvalitní výrobek z místních zdrojů, při jehož výrobě jsou navíc respektovány sociální i ekologické standardy odpovídající jednadvacátému století. Vzhledem k úrovni současné populace by to však byl boj asi sisyfovský. Vždyť většina našich spoluobčanů bohužel doslova a do písmene akceptuje slova profesora Zelí z povídky Šimka a Grossmana: „Nechci slevu zadarmo!“

V tomto případě si budeme muset několik desítek až stovek let počkat, až se stálým přesouváním na východ dostane světový kapitál a výrobní kapacity opět na „západ“.