Je třeba zásadní revize všech zelených rozhodnutí

Česká republika čelí kvůli změně podpory obnovitelných zdrojů čtyřiceti žalobám. Hrozí tak, že stát zaplatí nejen miliardy na již schválené podpoře, ale i další miliardy za odškodnění v rozbíhajících se soudních sporech. Jak z téhle pasti ven? Jedině na evropské úrovni.

O tom, že elektřina je drahá a zůstane drahá i po očekávaném zlevnění v příštím roce, není třeba vést žádné dlouhé diskuse. A už vůbec ne o tom, že se to výrazně podepisuje na konkurenceschopnosti průmyslu. Zejména těžkého. A nejen v Česku, ale i ve velké části Evropy. Je to jednoznačně dopad energetické politiky Evropské unie a boje s globálním oteplováním, co je příčinou této situace, která směruje celý kontinent do pasti chudoby a zaostalosti.

A leckde se to snaží lecjakým způsobem řešit. U nás v poslední době populárním vzorem je v tomto ohledu Německo. Tam jsou největší průmysloví spotřebitelé elektřiny osvobozeni od placení příspěvků na tzv. obnovitelné zdroje energie. Tuto cestu prosazují i čeští průmyslníci a nacházejí odezvu i v politice, kde nyní rezonuje téma blížící se sociální katastrofy na Ostravsku po případném zavření černouhelných dolů a některých hutí. Nejhlasitějším propagátorem německé cesty je Jan Světlík, majitel a šéf strojírenské skupiny Vítkovice Holding. A má pravdu v tom, že když odvádí na poplatcích na obnovitelné zdroje půl miliardy korun, je to o 53 procent více než srovnatelný německý podnik. A to samozřejmě firmy utkávající se o zakázky na světovém trhu bolí.

Účet na sebe vzaly domácnosti

Jenže, jak pravil klasik moderní ekonomie Milton Friedman, oběd zadarmo neexistuje. V onom Německu převzali zátěž za velké podniky na svá bedra menší a střední podnikatelé a zejména domácnosti, které tak nyní platí za elektřinu snad nejvíce na světě. Tamní vláda dlouho spoléhala na to, že Němci chtějí tzv. čistou energii a jsou ochotni za ni i docela dost připlatit, protože na to mají.

Ale i tam už to trochu drhne a ceny elektřiny se staly i tématem volební kampaně před nadcházejícími volbami do Bundestagu.

Představa, že by český spotřebitel skousl, že si připlatí za elektřinu, aby zachránil nějaká pracovní místa u Světlíka ve Vítkovicích, je asi hodně naivní.

Současná vláda v demisi, ale i ta minulá Nečasova chtěly hrozivý vývoj cen energií zastavit jediným zbývajícím způsobem. Tedy, že rostoucí objem poplatků na obnovitelné zdroje převezme z významnější části na svá bedra státní rozpočet a pro nové zdroje se už nebude podpora přiznávat. Což minulý týden schválili i senátoři.

Firmám to alespoň trochu pomůže, ale bude to mít dva důsledky. Ten první, pozitivní, který měl být legislativně prosazen již dávno, je ten, že se zastaví rozvoj a výstavba energetických zdrojů, které mohou ekonomicky fungovat jen v případě, že jsou dotovány. Ale i to má svůj rub. Lze očekávat nejen konflikty s Evropskou unií, jež na své absurdní energetické politice nadále trvá, ale i s řadou investorů, kteří do přípravy nových staveb již nasypali peníze, jež se jim teď nevrátí. A mimochodem už nyní je za pokrácení dotací na soláry u soudů čtyřicet žalob na stát, které nemusí být bez šance na úspěch.

A to, že navyšování účasti státního rozpočtu na placení škod způsobených zcela chybnými rozhodnutími o masovém rozvoji tzv. obnovitelných zdrojů za současné situace znamená jen to, že náklady naší současné politiky přeneseme na bedra našich dětí, protože o tuto podporu se navýší rozpočtový deficit. A to v cenách stále ještě nejsou započítány nutné investice do nezbytné modernizace přenosových sítí, bez nichž neřiditelný výkon obnovitelných zdrojů ohrožuje obrovská území Evropy možným black-outem neboli plošným výpadkem proudu.

Klasické zdroje elektřiny, jako jsou uhelné, plynové a jaderné elektrárny, nezbytné ke stabilizaci energetické soustavy, se vzhledem k cenám silové elektřiny stlačené povinným výkupem proudu ze solárů a větrníků privátním investorům nevyplatí nejen stavět, ale ani rekonstruovat. Takže energetická bezpečnost si vynutí participaci státu i v klasické energetice, jak je nyní vidět v diskusích k dostavbě Temelína. Takže stát bude muset lidem a firmám sahat do kapes i na tento účel.

Česko i Evropa je tak v pasti, kterou si její političtí reprezentanti sami v Bruselu svou zelenou politikou vykopali, když ignorovali všechnu racionální kritiku a varovné hlasy. A o tom, že ke snížení emisí skleníkových plynů touto politikou nedošlo, pak nemá ani cenu mluvit.

K tomu, abychom dokázali z téhle pasti vylézt, žádná národní politika stačit nebude. Je třeba zásadní revize všech zelených rozhodnutí na evropské úrovni. Tak nějak se vrátit z oblaků hezky nohama na zem. A pak je samozřejmě nutné zaplatit škodu, kterou jsme si zeleným náboženstvím způsobili. Ta už totiž vznikla a není malá. Na životní úrovni to pocítíme všichni.

MfD, 16.9.2013

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO