Obávám se, že H.L.Mencken měl pravdu, když říkal, že ještě žádný politik nezkrachoval kvůli tomu, že by podcenil inteligenci veřejnosti příliš. Alespoň se ten závěr sám nabízí, když tak člověk listuje denním tiskem a čte si titulky jednotlivých zpráv. Zdá se, jako by politici zcela bezpečně mohli počítat s těmi nejnižšími pohnutkami a pudy, které pohání člověka. Vezměme si třeba veškerou tu snahu zregulovat bankovní sektor, přesněji zregulovat platy jeho manažerů, to je přeci jasné brnkání na strunu závisti. A kdo by nezáviděl ty skvělé domy, kvalitní obleky, rychlé vozy a přitažlivé ženy! Není to do nebe volající nespravedlnost? Drtivá většina hůře placeného publika srdečně přitaká. Emoce ale právě nesvědčí racionalitě, rozhodně je hloupé doufat v lépe řízené banky, pokud snad jejich manažerům proškrtáme výplatní pásky.

V dnešní době to může být až šokující konstatování, ale lidé si jednoduše nejsou rovni ve svých schopnostech a v ohodnocení, které by měli dostat. Zatímco v médiích a v politice je tohle tvrzení nekorektní, jelikož se všichni rádi tváříme, že demokracie nás postavila do jedné řady, majitel firmy si nemůže dovolit ignorovat tento fakt o nic méně než jiné přírodní zákony. Podnik, který by nedokázal řádně zaplatit různé dovednosti podle jejich skutečné tržní ceny, ten by se rychle dostal do pořádných potíží. Když nezaplatí dost, čelí odlivu schopných pracovníků. Přeplatí-li, pak zas konkurence dokáže prodávat levněji. Na správném platovém ohodnocení různých pozic proto závisí přežití firmy. Z toho důvodu také majitel(é) musí mít ve věci poslední slovo.

Snad namítnete, že řečené platí pouze pro soukromé firmy, zatímco banky, které byly příjemcem štědré státní pomoci, tuto svobodu ztratily. Jenže to je argument převrácený vzhůru nohama. Ať už banky byly či nebyly právem příjemci pomoci, rozhodně si nyní přejeme, aby do budoucna fungovaly řádně, aby byly zdravé a silné. Vždyť proto do nich byly vůbec ty miliardy napumpovány! Když však svážeme nějakými nařízením výše platů managementu, tak účinně zabráníme právě tomu, co jsme si přáli dosáhnout. Proč by manažeři neutekli do vedení jiných společností, kde jejich dovednosti lépe ohodnotí? Buď tedy nová nařízení nebudou mít žádný efekt, protože stropy budou nastaveny příliš vysoko, anebo jejich efekt bude katastrofální, do vedení bank se dostanou druhořadí šéfové. Ti pochopitelně musí selhat tam, kde jejich lepší kolegové selhat mohli.

Zásadní chyba je už v tom řetězci úvah, který spojuje bezstarostné poskytování půjček nebonitním klientům s vysokými bonusy managementu. Kdyby to fungovalo přesně takto, proč jsme neměli bublinu nejen na trhu nemovitostí, proč nevybouchlo zcela všechno? Vždyť odměňování managementu mohlo být špatně nastaveno i ve výrobě toaletního papíru, proč tedy tam jsme neviděli propuknout krizi? Očividně ve hře byly jiné faktory, pouhá špatná mzdová politika nezpůsobila loňské potíže bank. Tím se dostáváme k politikům a politickým rozhodnutím. Rádi by se hoši pasovali do role galantních rytířů zachránců, kteří musí bojovat dnem i nocí s dvanáctihlavým drakem kapitalismu. Ve skutečnosti však bojují s důsledky vlastních činů, nezamýšlenými dopady předchozích svých rozhodnutí. Banky by občas měly krachovat, jako krachují i jiné firmy. Odvětví, kde se občas nějaká firma nepoloží, to není odvětví stabilní a zdravé, naopak to je odvětví trpící skrytou smrtelnou chorobou. Sama existence dlužníka poslední instance, centrální banky, má na celý bankovní systém silně neblahý vliv, morální hazard je všudypřítomný. Podobnou chybou je i pojištění vkladů, protože vkladatelé se o své peníze nebojí. A konečně je chybou spoléhat se na různé regulační úřady, na byrokratický dohled. Případ pana Madoffa dokazuje, jak špatnou práci podobné instituce vykonávají.

Byla to právě přemíra regulace finančního systému, která celou krizi způsobila, jelikož odstranila přirozené tržní pojistky. Namísto kritiky předchozích politických chyb však nyní slýcháme volání po další a další regulaci. Politici vskutku předpokládají, že nejsme nijak chytří, že se lehce necháme zaslepit nízkou závistí vůči platům bankovních manažerů. A když José Barroso vyhlašuje, že se už nesmí opakovat situace, kdy daňový poplatník musel banky z jejich potíží vykoupit, očividně nás má za osly. Chtěl snad někdo z nás banky opravdu vykoupit, byl by někdo ochoten si odložit stranu deset dvacet tisíc pro ten účel? Těžko! Bylo to politické rozhodnutí, pokus napravit nezamýšlené důsledky předchozích politických rozhodnutí, a sice krizi jako takovou. Nezamýšleným důsledkem tohoto rozhodnutí jsou vysoké mzdy bankovních manažerů, konečně banky přežily a akcionáři mohou právem dále důvěřovat stávajícímu vedení, není důvodu příliš škrtat. Politickou odpovědí na tento vývoj je potěšit voliče regulací mezd managementu. To ale zas má nezamýšlený důsledek. Pokud se regulace „podaří“, nebude to trvat dlouho a přijde den, kdy se politici budou muset zabývat otázkou, jak zvýšit kvalitu rozhodnutí vedení bank. Zjistíme, že ve vedení jsou tam samí druhořadí manažeři. Snad se jim ze zákona předepíší nějaké vzdělávací kurzy a zřídí se rovnou Úřad pro dohled nad kvalifikací bankovních manažerů.