Už před čtyřmi lety se rozvíjející země v Mezinárodním měnovém fondu dožadovaly svého dílu globálního vlivu. Jejich kandidátem na šéfa byl tenkrát Josef Tošovský, který však neuspěl. Po rezignaci Strausse-Kahna se tyto země hlásí o slovo znovu. A mnohem silněji.

Sexuální skandál stál Dominiqua Strausse-Kahna kariéru v čele Mezinárodního měnového fondu - ve čtvrtek ze své funkce odstoupil. Jeho údajná agresivita však má i další oběti - nejde přitom jen o zraněnou pokojskou a zoufalé francouzské socialisty, kteří přišli o prezidentského kandidáta.

Líto to přijde asi i těm, jimž vyhovoval dosavadní systém fungování MMF a sesterské Světové banky, protože při výběru nového šéfa fondu se velmi pravděpodobně projeví změna síly globálních hráčů ve světové politice. K té došlo během finanční krize v mnohem větším rozsahu, než si dosud uvědomujeme. Po pravdě řečeno, o krizi mohou hovořit pouze západní země, tedy Evropa a USA. Zbytek světa, zejména východní Asie, prošel otřesy na trzích hladce a tamní ekonomiky mohutně posílily. Jestliže tedy význam Evropy jako obchodního centra světa zcela zřetelně upadá, jen obtížně uhájí své zvykové právo obsadit křeslo po Straussi-Kahnovi svým kandidátem.

Již před krizí hrozilo, že dojde k mocenskému posunu, když Rusko nominovalo jako svého kandidáta na generálního ředitele MMF bývalého guvernéra České národní banky a premiéra přechodné vlády Josefa Tošovského. Ten získal podporu řady rychle se rozvíjejících zemí. Byl to signál, že se nově posílené státy hlásí o svůj díl vlivu na chod globálních institucí a že tyto země nevidí důvod, proč by měly respektovat starou dohodu USA a západní Evropy o rozdělení vlivu v takzvaných brettonwoodských institucích. Podle těchto dohod patřilo vedení MMF Evropanovi, zatímco v čele Světové banky byl vždy Američan. Naposledy to zafungovalo a Tošovský byl před čtyřmi lety jednoznačně odstaven Francouzem.

Posun vlivu směrem na východ již zcela jasně demonstrovala dohoda na loňském summitu zemí G20, která formulovala plán na změnu hlasovacích poměrů v MMF. Podle této dohody se na nové ekonomiky mělo přesunout šest procent hlasovacích práv ve fondu a Evropa se k tomu ještě měla vzdát dvou křesel z osmi až devíti ve čtyřiadvacetičlenné Výkonné radě MMF ve prospěch těchto zemí. Výměnou byl souhlas s dvojnásobným navýšením kvót, kterými členské země přispívají na fungování MMF a také se od nich odvíjí výše půjček, které může členská země od fondu čerpat, pokud se dostane do potíží. Uvedení těchto reforem v život mělo trvat několik let, nicméně je jisté, že v situaci, kdy se vyměňuje generální ředitel fondu, budou posílené rozvojové země hodně hlasitě požadovat, aby se nová realita světové ekonomiky projevila i při výběru šéfa pro tuto nesmírně vlivnou funkci.

Mocná instituce

Ten vliv je dost velký i přesto, že MMF dnes plní zcela jinou funkci, než pro jakou byl v roce 1944 založen. MMF měl dohlížet na systém fixních kurzů světových měn ke zlatu a k americkému dolaru, aby se předešlo rozpadu zlatého standardu, k jakému došlo během velké krize ve třicátých letech minulého století. Jenže když v roce 1971 USA opustily svůj zlatý standard, kdy garantovaly, že za 35 dolarů je možné získat unci zlata, rozpadl se i systém fixních kurzů a z MMF se stala fakticky poradenská instituce hodnotící ekonomické systémy členských zemí a banka států, jež se dostanou do potíží se splácením svých mezinárodních závazků. Za své rady se MMF často velkého vděku nedočkal. Univerzální recept na nemocné veřejné finance, jako je liberalizace obchodu, trhu pracovních sil a snížení vládních výdajů, zná každý. MMF v tomto případě jen poskytoval alibi národním vládám. Je však pravda, že ne vždy byly jeho rady ku prospěchu.

V bývalém Československu sehrál MMF klíčovou roli při zavádění směnitelnosti koruny na přelomu let 1990 a 1991. Poskytl nám půjčku na posílení devizových rezerv, kdy se čekalo, že po 1. lednu 1991 se firmy a lidé vrhnou na banky a budou chtít nakupovat volně směnitelné měny. Národní rezervy by na to nestačily a systém směnitelnosti by se rychle zhroutil. Tahle pomoc nakonec klapla, i když potřebný úvěr dorazil kvůli vánočním prázdninám a laxnosti úředníků MMF na účty centrální banky až 8. ledna. Problém byl však v tom, že MMF tehdy donutil vládu devalvovat korunu až na 28 korun za dolar, zatímco domácí experti tehdy soudili, že stačí devalvace na 24 korun za dolar. Historie jim dala za pravdu, protože v žádné jiné postkomunistické zemi od zavedení směnitelnosti reálný kurz národní měny neposílil tolik jako česká koruna.

Nyní MMF zachraňuje krachující evropské státy - jako poslední dostalo půjčku Portugalsko. A zase se kladou rady, které nelze odmítnout. Není možné nedumat nad tím, jak budou tyto rady vypadat, až o nich budou s daleko větší vahou spolurozhodovat třeba Číňané, kteří neznají penze či podporu v nezaměstnanosti. A nad tím, jak jedna napadená a ponížená žena může pohnout světovou politikou.

MfD, 20.5.2011

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro