Na webu Lidových novin jsem objevil zprávu, která mi opět přivodila hlubokou depresi ze stavu světa, ve kterém žijeme: evropská ústřední plánovací komise, která nám vedle dalšího šikanování zakázala žárovky a hodlá zavádět emisní povolenky pro domácnosti, chce nyní diktovat i parametry hypoték.

Bude dobré si před hlubším zamyšlením pro jistotu zopakovat, že hypotéční krize v USA vznikla proto, a ať už si to konečně každý zapamatuje, že vláda si nechala v Kongresu odsouhlasit zákon, který nařizoval bankám, že musí poskytovat hypotéky "znevýhodněným menšinám" v rámci federální „podpory vlastnického bydlení“. Pokud tomu stále někdo nevěří, nebo si myslí, že to bylo jinak, ať si laskavě vygoogluje výraz „Community Reinvestment Act“ (CRA). Hlavní příčinou finanční krize tedy byla naprosto katastrofální intervence americké vlády do tržních vztahů.

Kdyby býval příslušný zákon neexistoval, banky by těm, kteří by na splátky neměli dostatečný příjem, prostě nepůjčovaly, což je normální tržní chování podnikatelského subjektu, který je živ pouze ze zisku za služby poskytované klientům a který nemá možnost dorovnávat ztráty v libovolné výši vybíráním daní pod pohrůžkou vězení.

Jak mnozí vědí, všechny banky v tzv. „rozvinutých zemích“ musí vykazovat tzv. kapitálovou přiměřenost, což je poměrový ukazatel mezi výší vlastního kapitálu a výší očekávaných ztrát. Zjednodušeně řečeno, každá banka musí prokázat, že na krytí ztrát vyplývajících z rizik, která přijímá, má dostatek vlastního kapitálu, aby nemusela „sáhnout“ na peníze klientů. Součástí tohoto prokazování je i poměrně přesné měření rizik (očekávaných ztrát), jinak by výsledek samozřejmě neměl praktický smysl.

Banka, která neprokáže dostatečnou kapitálovou přiměřenost, nastoupí nám v Čechách dobře známou cestu: nucená správa, vyvlastnění, konkurs, prodej. Problém hypoték poskytovaných na základě CRA byl v tom, že na jedné straně je banky poskytnout musely, na druhé straně ale sotva mohly pokrýt výši takto přijatých rizik (výše rizik se počítá matematicky podle metodiky schválené regulátorem bankovního trhu). Povinně poskytnuté rizikové hypotéky tedy měly jednoznačné dopady na výši kapitálové přiměřenosti.

Přesně tento rozpor (připomínám: způsobený zcela protichůdnými požadavky legislativy a regulátora, tedy dvou orgánů státní moci) vedl k „vynalezení“ sekuritizace, tedy prachsprostému vyvedení špatných aktiv z bilance banky do rukou investorů na finančních trzích. Jenom bych rád připomněl, že vyvedení špatných úvěrů do jakýchsi zahraničních fondů bylo před mnoha lety jedním z hlavních důvodů obsazení Investiční a poštovní banky komandem samopalníků v kuklách (tehdy ale nebyla použita metoda sekuritizace).

Z evropských bank se do problémů dostaly v podstatě jenom ty, které nakoupily v dostatečně velkém objemu americké „sekuritizované hypotéky“, případně se přímo na americkém hypotéčním trhu nějak angažovaly. Je tedy vcelku zřejmé, že hlavní příčinou problémů evropských bank nebyly hypotéky evropských klientů

Proto tedy musí být pro uvažujícího a informovaného čtenáře překvapivé, že Evropská komise jako obvykle staví veškerou logiku na hlavu: banky si už dnes regulují riziko skórováním klientů a omezováním rizikových půjček. Banky v Evropě nepotřebují, aby jim nevzdělaní úředníci z Evropské komise radili, jak řídit úvěrová rizika – dělají to již léta a dělají to povětšinou dobře.

Činnost EK vykazuje známky chování typického totalitního orgánu: manipuluje s informacemi a obelhává obyvatelstvo vymyšlenými báchorkami o příčinách finanční krize. Dále využívá takto vytvořených dezinformací k tomu, aby pod záminkou „ochrany“ vstupovala do tržních vztahů – v tomto konkrétním případě dokonce do vztahů již dávno dosti striktně regulovaných – a zaváděla úplně nesmyslná opatření (tedy taková, jejichž důsledky neřeší údajný problém, tedy postrádají smysl), jejichž důsledkem však bude další utužení kontroly nad hospodářstvím i soukromými životy a majetky všech obyvatel EU.

Na závěr této úvahy není úplně nezajímavé podívat se na celou věc ještě hlediska protekcionismu, který já osobně považuji za nejvýraznější rys činnosti Evropské komise. Při důsledné aplikaci navrhované regulace by se taky docela dobře mohlo stát, že na finančních trzích by došlo k určitým „etnickým čistkám“ – pobočky evropských bank mimo EU by se se svou nabídkou 40% financování hypotékou mohly stát pro místní klienty zcela nezajímavými, zatímco bankám z jiných oblastí světa by mohlo být zakázáno působit na trhu EU pod záminkou, že ve svých mateřských zemích „neobezřetně poskytují příliš rizikové hypotéky“.