Druhý pilíř fungovat může – pokud je inspirován vyspělým světem a držen z dosahu vlády

Vláda Bohuslava Sobotky rozhodla o zrušení druhého pilíře důchodového systému. Navěky. Zřejmě žádná budoucí vláda v jakékoli dohledné době nebude mít sílu jej znovu zavést. Co to v praxi znamená?

Občané druhý pilíř nikdy nepřijali za svůj. Na rozdíl od podílových fondů a životního pojištění nepřirostla Čechům myšlenka povinného investování na penzi nikdy k srdci. Má to svoji smutnou logiku.

Jak přežít krizi

V první řadě jde o vzpomínky na neblahé fondy z kuponové privatizace, které z velké části dopadly neslavně. Slovo „fond“ bylo na dlouhou dobu důkladně zprofanováno, bez ohledu na to, že existuje velké množství různých typů fondů s velmi odlišnou mírou rizika.

Příklad. Během světové finanční krize, která začala v roce 2007 v USA (a v některých evropských zemích trvá doposud) se do platební neschopnosti dostala řada finančních podniků: komerční banky, investiční banky, spořitelny, specializované hypoteční peněžní ústavy, dokonce i několik pojišťoven a jeden jihoevropský stát. Nezbankrotoval však ani jediný podílový fond. Z mnoha tisíc podílových fondů v USA a v Evropské unii nezkrachoval ani jeden. Samozřejmě, hodnota podílových listů poklesla, mnohdy na méně než polovinu. Ale po krizi hodnoty akcií a dluhopisů zase vzrostly a věrným investorům přinesly velmi slušné zhodnocení. (Samozřejmě s výjimkou smolařů, kteří investovali do fondů zaměřených na řecké cenné papíry. Ti budou na zlepšení ještě dlouho čekat.)

Odvětví investičních společností a podílových fondů přežilo krizi bez trvalých následků. Krize naopak představovala nákupní příležitost. To není reklamní hláška, tak to skutečně bylo. Penzijní systémy založené na investování do akcií díky tomu rovněž přečkaly krizi beze škod.

Příklad druhý. Švédský druhý pilíř je částečně založen na soukromých otevřených podílových fondech, které jsou k dispozici i investorům mimo penzijní systém. Švédský zaměstnanec má na výběr mezi zhruba šesti sty fondy. Pokud si z této přehršle nevybere, je standardně přesměrován do státní investiční společnosti AP7. Ta nabízí dva fondy: globální akciový a dluhopisový. Pro zajímavost, státem spravovaná firma AP7 neslouží jako zdroj financování švédského státního dluhu – do státních dluhopisů investuje méně než desetinu prostředků. Roční poplatky se pohybují v nižších desetinách procenta – úspory z rozsahu dělají divy. Švédsko ukazuje, že dobře navržený druhý pilíř může fungovat velmi efektivně, může nést klientům velmi pěkné výnosy a největší světová finanční krize od 30 .let jej nerozhodí. Jsou tu ovšem dva háčky: a) druhý pilíř musí být navržen profesionálně, aby fungoval; b) vyžaduje vládu zákona, aby nenechavá vláda nekradla úspory občanů.

Český druhý pilíř první podmínku nesplňoval. Nebyl inspirován vyspělými trhy, ale východní Evropou. Ale i kdyby byl český druhý pilíř navržen dobře, stále by hrozilo nebezpečí znárodnění.

Třetí příklad. Maďarsko bývalo kdysi dáváno za příklad úspěšně reformované ekonomiky. Maďaři zavedli druhý pilíř již v roce 1998. Minula léta a z někdejšího premianta se stal propadlík. Státní dluh se v roce 2010 vyšplhal k 80 procentům HDP a parlament ovládaný pravicovým Fideszem odhlasoval konfiskaci. Uspořené prostředky v hodnotě 14 miliard dolarů byly ukradeny státem.

Příklady táhnou

Krádež – jiné slovo nelze použít – Maďarům prošla, což inspirovalo polského pravicového premiéra Donalda Tuska. Polsko na základě zákona z prosince 2013 zkonfiskovalo bez náhrady 51,5 procenta majetku vlastněného soukromými penzijními fondy, včetně všech státních dluhopisů. Státní dluh se podařilo snížit o devět procent HDP, ovšem za cenu katastrofálního snížení důvěryhodnosti země. Jedině hazardér, kterému je jedno, že přijde o miliony nebo miliardy, by dnes mohl investovat do nespolehlivých režimů typu Maďarska nebo Polska. Mimochodem, Česko by se mělo od Visegrádu distancovat. Je to stigma, punc neserióznosti.

Čtvrtý příklad. Islandský finanční systém byl v roce 2008 totálně zdevastován finanční krizí. Hodnota penzijních fondů poklesla o 22 procent. Během následujících pěti let však ztráta byla „odpracována“ a fondy nadále fungují nerušeně, poskytují Islanďanům větší příjmy v penzi než státní penze. Vláda zákona a majetková práva soukromého sektoru jsou důležitější než cokoli jiného. Důležitější než státní dluh, důležitější než finanční krize a její řešení.

Českého druhého pilíře snad ani není škoda, uvážíme-li kvalitu české politiky. Dříve či později by pravděpodobně byl stejně legálně vytunelován. Závěrečné doporučení: každá domácnost nechť si vytvoří svoji vlastní penzijní rezervu podle své volby. Na rozdíl od penzijních fondů naštěstí existují jiné typy investic, které nelze snadno znárodnit.

Ale ten pocit, že patříme do zlodějské východní Evropy, je hořký.

LN, 16.3.2015

Autor je ekonom