Zase máme na stole téma „vláda rozhazuje“ a s tím oblíbené dilema, jak státní dluh může zároveň růst i klesat. Tedy přichází čas pro trochu osvěty k tématu, které mnoho lidí považuje za politické, ale které je hlavně ekonomické.

Začneme kacířským tvrzením, že výše dluhu v absolutních číslech, tedy v našem případě v miliardách korun, je irelevantní. Tedy skoro. Každopádně daleko podstatnější je poměr dluhu k hrubému domácímu produktu. Ještě lepší by byl poměr dluhu k daňovým příjmům vlády, ale to už bychom chtěli moc. Tento údaj vládní statistiky na celém světě raději neobsahují. Není divu, ty násobky by ve většině zemí byly naprosto děsivé (například u nás je zadlužení daňových příjmů státu něco před 200 procent).

Tak poměr dluhu k HDP dosahuje aktuálně v České republice 30,2 procenta. To není žádná tragédie. Je to o trochu méně než na konci loňského roku a o nějaké dva procentní body méně než na koci roku 2017. Jak je asi obecně známo, jsme sice mezi státy OECD ve většině srovnání spíše trochu zoufalý ušmudlaný vagónek připojený silou vůle kdesi na konci vláčku (třeba ve výdajích na školství), ale zrovna v tomto srovnání pomocí dluhu patříme mezi premianty vyspělého světa.

Hodně lidí přitom mate, jak je možné, že absolutně dluh roste, ale v procentech k HDP klesá. Je to jednoduché. Objem dluhu roste pomaleji než objem HDP. Čili i když roste nominálně, vzhledem k celku ekonomiky klesá.

Dalším podstatným znakem je dynamika dluhu. A to je hodně opomíjené srovnání, přitom dost rozhodující. Posledním obdobím, kdy dluh skutečně rychle rostl, byl rok 2012. Tehdy skočil ze 1,5 bilionu korun na konci roku 2011 na 1,668 bilionu na konci roku 2012. A nyní (konec třetího čtvrtletí 2019) činí 1,685 bilionu korun. Jak snad uzná i největší fanda navždy vyrovnaných rozpočtů, v podstatě je po skoro sedmi letech stejný. Rozdíl dvaceti miliard je v tomto objemu nepodstatný.

Samozřejmě realistického člověka nemůže překvapit, že v oněch dost často poměrně vyostřených debatách, podle kterých to vypadá, že se země mění v nehostinnou poušť, nevítězí reálné argumenty, ale emoce. Alespoň občas by však bylo fajn si říci pár slov o skutečnostech a o tom, jak jsou věci opravdu.

Tedy co se dluhu týká: Je pod kontrolou a nepředstavuje pro českou ekonomiku žádný vážný problém. Jistěže v podstatě každý dluh je potenciální potíž, ale tato země prostě nemá nepřiměřené závazky, které by nebyla schopna zvládnout.

Avšak určitě to není důvod k fanfárám a triumfálním výkřikům radosti. Je zde totiž jeden vážný argument, který také neslýcháme často, ale který je velmi relevantní.

Ve skutečnosti totiž požíváme po celou dobu téměř nulového růstu nominální výše dluhu a po dobu snižování jeho poměru k HDP zároveň období pumpování evropských peněz do české ekonomiky. A je vskutku vážnou otázkou, jak bychom na tom byli se schodkem či případně s růstem HDP, pokud by tento penězovod neexistoval. A on se sice nikoliv uzavře, ale hodně zeštíhlí po roce 2021. Měli bychom se na to chystat a měla by se vést široká odborná diskuse o vládních financích v dalším rozpočtovém období Evropské unie. Ale to se neděje.

Snad jen občas zazní, že ty peníze byly stejně využívány neefektivně a někdy více škodily, než pomohly. No to je sice v nějakých případech pravda, ale i tak se promítly do růstu HDP, zvýšily poptávku, byly vyplaceny na mzdách a tak dále, a tak dále. A toto bude chybět. Plést do těchto debat ideologii je stejně špatně, jako když hovoří emoce. Já jsem také zastáncem teze, že dotace jsou špatné z principu. Ale kvůli tomu přece nemohu pominout fakt, že HDP prostě zvyšují - i kdyby ty peníze rozhazoval vrtulník padni, komu padni.

Druhé téma na seriozní debatu je vývoj jednoduché a složené daňové kvóty. Na konci období dynamického růstu dluhu (tedy na konci roku 2012) byla jednoduchá daňová kvóta 18,4 procenta. Nyní je to 19,9 procenta. Složená daňová kvóta za stejnou dobu vzrostla z 33,1 na 35,7 procenta. A zase správnou otázkou je, co by se s rozpočtem dělo, pokud by tyto kvóty nevyskočily nahoru.

Čili emotivní či ideologické debaty o tom, zda je rozpočet spravedlivý nebo nespravedlivý, zda je takový nebo onaký, nemají moc velký smysl.

Ale jsou tu dvě témata, která bychom měli skutečně řešit. Co se státními financemi, až se z řeky peněz z Bruselu stane potok? A co s jednoduchou a složenou daňovou kvótou, protože jejich výše je na hraně únosnosti?

Současný dluh není problém. Problém je ten dluh, ke kterému – navzdory pěkným procentům a neproblematickým miliardám - směřujeme.