Progresivní zdanění znamená, že je aplikována různá sazba daně z příjmu na různé skupiny obyvatelstva. Základním vodítkem pro to, kdo má platit vyšší procentní sazbu daně, je úspěšnost. Ten, komu se více daří a je úspěšnější, má odvést státu větší podíl ze svých příjmů než ten, kterému se nedaří.

Progresivní zdanění jakožto součást hlavního proudu ekonomického myšlení je jedním z výdobytků hospodářské krize 30. let a mělo se původně jednat o nástroj automatické regulace hospodářského cyklu. Pokud se lidem dařilo více, než dovolovaly omezené zdroje společnosti a příjem lidí narůstal, stát automaticky tento příjem odebíral a měl ukládat na horší časy. Na druhou stranu jakmile přišla krize, příjem se snižoval a s tím zároveň i daňové sazby obyvatelstva. Stát se v takovém případě buď zadlužoval, nebo měl využívat vytvořených rezerv z konjukturního období. Kromě principu vyvažování bohatsví mezi dobrým a špatným obodobím zde také působí faktor různých sklonů k úsporám u nízko a vysokopříjmových skupin obyvatelstva a další efekty. Důležité je, že z makroekonomického hlediska je progresivní zdanění velmi efektivním nástrojem pro vyhlazování cyklických výkyvů, které doprovází jakoukoliv dynamickou společnost. A pro mnohé je tato efektivita důležitější než nějaké porušování jakési plytké rovnosti před zákonem.

Vedle ekonomických argumentů lze pro progresivní zdanění nalézt také argumenty morální. Zde se jedná o „nespravedlivou“ distribuci štěstí, necháme-li surově působit zákony „sociální přírody“ (pod pojmem sociální příroda si představuji to, co mnozí jiní nazývají trhem). „Morálně vyspělé“ lidské společenství má představu, že může zákony „sociální přírody“ pozitivně ovlivňovat.

Úspěšnost člověka není výsledkem pouze vlastního úsilí a píle, ale táké dávky štěstí, neboli všech vnějších faktorů. Surové sociálně přírodní prostředí je však podle mnohých lidí velmi nespravedlivé. Vyspělá morálně uvědomělá společnost dokáže na nespravedlivost „sociální přírody“ reagovat a právě progresivní zdanění se stává jedním z nejlepších nástrojů.

Míra progrese pak závisí na tom jak velké mají různé společensko-politické směry názor, na kolik o úspěšnosti jednotlivce rozhoduje vlastní úsilí a píle na straně jedné a externí vlivy (neboli štěstí) na straně druhé. Politické směry, pro které vlastní úsilí a píle má velmi malou hodnotu žádají co největší progresi. Na druhou stranu politické směry, které dávají vlastnímu úsilí a píli hodnotu vysokou a vliv štěstí a externích faktorů pro ně hraje jen menší roli, žádají progresi minimální, případně i zápornou. (pak hovoříme o tzv. degresivním zdanění)

Progresivní zdanění byla myšlenka, která se velmi dobře prosazovala a rozšiřovala ve všech zemích euroatlantické civilizace. Vulgární politikové brzy objevili zázračnost progresivního zdanění. Díky inflaci a hospodářskému růstu dochází totiž neustále k poměrně rychlému růstu nominálních mezd. Díky růstu mezd dochází k automatickému zvyšování daní, aníž by se o tomto zvyšování muselo hovořit. Stačí jen nic nedělat a jednoduše neměnit úrovně mezd, pro které platí různé sazby daně. Mluvit o zvyšování daní bývá obvykle velmi nepopulární, ale pokud daňové sazby rostou automaticky stačí o zvyšování daní jen mlčet. A mlčet je jednodušší než hovořit. A lépe se hovoří o nových, neustále rostoucích státních výdajích než o zvyšování daní. Proto progresivní zdanění přestává vadit jak vulgární levici, tak i vulgární pravici. (Progresivní zdanění se podařilo výrazně omezit pouze v některých zemích Nové Evropy)

Progresivní zdanění v podstatě nevadí ani bohatým. Například manažerům velkých firem. Progresivní zdanění totiž pouze zvyšuje dynamiku hrubých mezd. A to tak, aby poměr čistých mezd mezi nízko a vysokopříjmovými skupinami zůstal zachován. To je dosažitelné jen tehdy, pokud hrubé mzdy vysokopříjmovým skupinám rostou rychleji než těm nízkopříjmovým.

Problém ovšem nastal v okamžiku, kdy do nejvyšší daňové sazby začala padat i střední třída. To se stane tak, že když se 20 let nezmění nominální výše mezd, ze kterých jsou různé daňové sazby určovány. Nádherným příkladem je např. Rakousko, kde nejvyšší „milionářské“ daňové sazby platí ten, který dosáhne již průměrné mzdy. Jakmile ovšem začaly být střední vrstvy zdaňovány tou nejvyšší sazbou, tak to bohužel nezastavilo dynamiku vysokopříjmových skupin. Tempo vysokých mezd bylo i nadále vyšší než tempo mezd nízkých a tak nám progresivní zdanění přispělo k rostoucí nerovnosti mezi lidmi.

Efekty progresivního zdanění po jeho praktickém působení jsou následující:

1/ Dochází k zvyšování sociální nerovnosti, protože tempo růstu nízkých a vysokých mezd v sobě reflektuje míru progrese, a vysoké mzdy tak rostou rychleji než mzdy nízké. A to setrvačně i v době, jakmile i nízké mzdy dosáhnou vyššího progresivního zdanění, jak bylo vysvětleno výše.

2/ Deficity státních rozpočtů narůstají, protože díky neustálému automatickému zvyšování daní dochází k postupné demotivaci vlastního úsilí a píle na straně jedné a k nárůstu černých pasažérů žijících ze státních podpor na straně druhé. Systém ovšem není nafukovací, jednou se vyčerpá a výsledkem může být třeba i nové, velmi nespravedlivé rozdělení společnosti (a to nejen z hlediska sociální rovnosti)

3/ Pokud přijmeme myšlenku, že progresivní zdanění ve skutečnosti zvyšuje mzdy vysokopříjmových skupin, pak je zde další velmi závažný důsledek a tím je úbytek iniciativních podnikatelů a narůstání podílů zaměstnanců. To je dáno tím, že rostoucí mzdy v zaměstnávajících organizacích dělají tento sektor stále atraktivnějším vůči sektoru svobodného podnikání. Srovnáme-li potencionální rizika a výnosy z vlastního podnikání a zaměstnávání se ve velkých organizacích, kde navíc platí, že s velikostí firmy jsou mzdy vyšší, pak je logické, že stále větší podíl lidí volí zaměstnanost před vlastním svoboným podnikáním. Dochází k tedy k jakémusi vysávání iniciativy z celkového společenského systému. To vede ve svém důsledku k ještě větší rigiditě celé společnosti a ztrátě svobodného vývoje. Rigidní společnost je ovšem předurčena ke krachu, podobně jako byl předurčen ke krachu rigidní systém reálného socialismu v 80. letech.

Zdá se tedy, že na první pohled spravedlivé a efektivní progresivní zdanění se proti nám může obrátit. „Sociální přírodu“ jako by nebylo možné přelstit. Možná je na čase, abychom k sociální přírodě a stejně jako k přírodě jako takové měli mít větší respekt.