Alegorie bez legrace

Bylo, nebylo, v Pivoňském království za devatero horami a devatero řekami se urodila řepa veliká, převeliká, a protože vyrostla na pozemku spravovaném zemským řepmistrovstvím, bylo vypsáno výběrové řízení na její vytažení ze země.

Podmínky byly transparentní jak horský potůček, tak, jak kázaly zemské regule. Ve výběrovém řízení sice s velkým náskokem zvítězil s nabídkou nejnižší ceny dědeček, ale ten se vytažení vysoutěžené řepy vzdal, protože vyhrál po celé říši vytažení povícero řep a rozhodl se vykopat řepu jinou, na opačném konci říše. Z druhého místa na první tak postoupila babička, kterou však zmátlo dědečkovo odstoupení, ze kterého usoudila, že když starý lišák dědeček dal přednost jiné řepě, že to s touto řepou asi nebude zcela v pořádku, a rozhodla se sice smlouvu na vytažení řepy uzavřít, ale současně jednala s vnučkou, že ta, jménem babičky, řepu vytáhne.

Vnučka byla totiž stvoření sotva zletilé a neduživé, a tudíž nemohla eráru doložit, že její síly na vytažení řepy postačí, a tak se nemohla zúčastnit výběrového řízení přímo, neboť to zemské regule neumožňovaly. Vnučce bylo od počátku jasné, že její neduživé síly na vytažení řepy nepostačí, a proto se domluvila s pejskem a kočičkou, že do vytažení řepy půjdou společně. A tak se i stalo. Ale brzy zjistili, že řepa v zemi tak pevně vězí, že budou potřebovat ještě myšku, která řepu podhrabe a kořínky uhlodá.

I domluvili se s místní myškou mající zemský glejt ŽSVČ (živočich samostatně výdělečně činný), že ta jim tyto práce vykoná a oni se s ní rozdělí o odměnu, kterou dostanou od babičky. A tak mohlo dobývání řepy konečně, byť značně opožděně začít. Mezitím už řepa nebyla čerstvá, byla už nahnilá a červy prolezlá. Ale mezitím cech dobyvatelů a zpracovatelů řep vyslal deputaci k zemské dumě se stížností, že zemské řepmistrovství opět těžce podcenilo a totálně nezvládlo výběrové řízení na vytažení řepy neoprávněným vyřazením dalších uchazečů, kteří teď musí propustit svoji chasu, neboť když nevyhráli, nemají „do čeho píchnout“.

A protože byla zemská duma vystrašená dřívějšími nepokoji mastičkářů a ranhojičů, nepostřehla, že cech nasčítal více budoucích nezaměstnaných, než činil počet duší v celé říši pohádek, zprávu vyhodnotila jako katastrofickou hrozbu největšího hladomoru v dějinách, obrátila hněv celé říše pohádek proti zemskému řepmistrovství a kázala vypsat nové výběrové řízení. V průběhu času, než stížnost proběhla složitou a šíleně pomalou zemskou administrativou, od zemské dumy, přes odbory dobyvatelů a zpracovatelů řep, zemského komořího pro stesky poddaných až k panovníkovi po nové výběrové řízení, byla z větší části shnilá a červivá řepa vytažena a záležitost až do dalšího výběrového řízení upadla v zapomenutí.

Ani pak však nebyl pohádkovým komplikacím konec. O dědečkovi se šeptalo, že zemskému řepmistrovství zajisté tučný obolus jako všimné podstrčil, aby si vítězství ve výběrovém řízení pojistil. O babičce se říkalo, že předala tučný obolus dědečkovi, aby ze své vítězné pozice odstoupil a jí postup na první místo umožnil. O smlouvě mezi pejskem a kočičkou kolovaly zvěsti, že byla genderově nevyvážená, a o panovníkovi se tvrdilo, že se při řešení stížnosti cechu dobyvatelů a zpracovatelů řep dopustil velezrady. Přestože ani právem útrpným nebylo nic z toho prokázáno, zvěsti kolovaly dále, a pokud jejich šiřitelé nezemřeli, kolují dodnes.

Babička převzala smluvenou částku za vytaženou řepu, jako obvykle pohádkově navýšenou o úhradu za dodatečné vícepráce, a podle pohádkového zvykového práva si část ponechala jako provizi za zprostředkování a na úhradu své podnikatelské režie (pohádkovou výši tohoto podílu nikomu nesdělila, protože to bylo její obchodní tajemství), a zbytek poukázala na účet vnučky. Ta když na vlastní oči spatřila svůj podíl – hořce zaplakala. Až se vyplakala a poněkud ji přešlo zoufalství a vztek, podělila se, inspirována babiččiným vyúčtováním, podobným způsobem s pejskem a kočičkou. I ti hořce zaplakali. Nejhůře ale dopadla místní myška s glejtem ŽSVČ. Na tu zbylo tak hanebně málo, že pošla.

Neštěstí myšky bylo v tom, že byla při trhání řepy poslední v řadě, a v tom, že byla místní a nemohla se stěhovat za trháním řep po celé říši jako dědeček. Co na tom, že bez místní myšky nebude možné vytáhnout další velké a převeliké řepy? V říši pohádek se přece dějí zázraky! Vždyť zázrak už bylo to, že vysoutěžená cena za vytažení řepy byla cenou nejnižší, a pak koneční dodavatelé a subdodavatelé provedli všechny potřebné práce jen za část této nejnižší ceny.

V říši pohádek tak byla objevena zbrusu nová ekonomická kategorie – cena nižší než nejnižší, jejíž objevení jen z nepochopitelných důvodů uniklo nominaci na Noëlovu cenu za ekonomii. Nestanou-li se ale další zázraky, povede opakování pohádkového příběhu k tomu, že pojde kočička i pejsek a vnučka přejde na jiný obor podnikání. Pak se bude muset dědeček s babičkou spolehnout jen na své síly a pohádkovému podnikání bude konec.

****

Doslov

Pokud čtenáře napadne, že se při výběrových řízeních na komplexní zakázky pro Lesy České republiky s.p. postupuje jako v této pohádce, je to podobnost čistě záměrná. Dřevorubci, jako OSVČ, byli odkázáni na to, zda si je „nová firma“, jako vítěz výběrového řízení, opět najme či nikoliv. Toto střídání zadavatelů prací sice vydrželi neuvěřitelně dlouho, ale protože se mimo pohádkovou říši zázraky nedějí, časem došlo k tomu, že z obcí, ve kterých byla většina obyvatel zaměstnána „u lesů“, vznikly obce nezaměstnaných.

Pohádkovým překvapením je tak jen to, že mudrcové, kteří uvedený systém vymysleli, se teď diví, kam že se to ti dřevorubci poděli, a doufají v zázrak, že se dřevorubci zase sami od sebe znovu objeví, aby opět prošli osudem pohádkové myšky pomáhající vytrhnout řepu.