Existují fungující řešení našich ekonomických potíží odzkoušená a prověřená jinde. Přenést je do našich podmínek není nemožné

Česko je půldruhého roku v recesi. Propad není dramatický, ale jeho délka se počítá a projevuje se nejvyšším počtem nezaměstnaných v poválečné historii. A světýlko na konci tunelu pořád nebliká a nebliká. Je to samozřejmě politické téma číslo jedna. Každý, koho politika živí, musí projevit nějaký názor na to, kudy z té recese ven, jinak by vlastně neexistoval. Ekonomika proto byla i výraznou součástí kampaně prezidentských kandidátů, přestože vliv naší hlavy státu na hospodářskou politiku je opravdu zcela minimální, a pokud v nějakém pohnutí mysli nejmenuje do bankovní rady ČNB nějaké psychopatické diletanty, tak ani z dlouhodobějšího hlediska neovlivní úroveň blahobytu v zemi.

A tak i týdeník Euro připravil svůj koncept cesty z krize a nezištně ho nabízí každému, kdo o něj bude mít zájem. Jsme si vědomi toho, že žádné zázračné a krátkodobé řešení neexistuje a možnosti vlády ovlivnit vývoj malé, otevřené ekonomiky jsou hodně omezené. Z provedené analýzy vyplývá, že to, co je potřeba udělat nyní v recesi, je z naprosté většiny to samé, co by měla dělat každá vláda i v dobách méně zlých. Tedy zlepšovat podmínky pro podnikání, zvyšovat konkurenceschopnost snižováním nákladů práce a peníze z našich daní utrácet jen v projektech a stavbách, které mají nějakou ekonomickou logiku, a nejde jen o stavbu hladových zdí typu kanálu Labe–Odra–Dunaj. Jde o věci, které měly řešit všechny posttransformační vlády od roku 1998. Za těch patnáct let se však toho moc neodpracovalo.

Zářným případem je systém penzí, kde se o naléhavé potřebě jeho reformy a katastrofální demografické prognóze mluvilo velmi nahlas už za vlády nyní nastupujícího prezidenta Miloše Zemana. Po patnácti letech zde máme velmi skromnou a málo účinnou reformu, kterou opozice hrozí zrušit, aniž nabízí jakoukoli spočitatelnou alternativu a ve své politické zaslepenosti prezentuje nadále průběžný systém penzí jako to, co lidem zajistí slušný životní standard. A to přesto, že tomu snad ani ten Sobotka ve skutečnosti nemůže věřit, protože i on snad zvládá násobilku. Jestli ano, pak mu je jasné, že za dvacet až třicet let bude průběžná penze spočítaná z průměrného platu jen chudinskou dávkou, s níž vyžije málokdo.

Stejně dlouho se mluví o podpoře zkrácených úvazků, které by vrátily do ekonomické aktivity především matky malých dětí. A tak je skoro legrační, když si to Nečasova vláda nyní dává do svého programu pro zbytek mandátu a její členové vyjadřují obavy, jestli se to ještě stihne.

Podobně všichni velmi dobře víme, že tuhle zemi opravdu dost trápí korupce a jedním z jejích nejkřiklavějších projevů je to, že se o vládních investicích nerozhoduje podle jejich efektivity a přínosnosti pro růst země, ale podle toho, co se kde vylobbuje a na co nějaký anonymní úředník vydá patřičné územní rozhodnutí a stavební povolení. V těchto dnech se dozvídáme, že desítky miliard se přesunou ze silnic do železnic, protože ony silnice a dálnice neprošly testem pro dotace EU. O tom, že národohospodářský přínos nové dálnice je mnohonásobně vyšší, než obnova starší vykloktané tratě, nemůže pochybovat ani největší železniční nadšenec.

Jásáme, že se alespoň podaří vyčerpat eurodotace, ale nejsme schopni si přiznat, že nikoli úplně malá část z těch dotací jde i z našich kapes a mohla posloužit jinde a násobně lépe.

Jakkoli toto dlouhé čekání na změnu přístupu k řízení státu může vzbuzovat beznaději, vězme, že situace není beznadějná, že existují fungující řešení našich ekonomických potíží odzkoušená a prověřená jinde a přenést je do našich podmínek není až tak nemožné, jak se někdy zdá. Jde jen o to dobře vědět o tom, co je špatně, a dost nahlas o tom mluvit, což už se z větší části děje. Naše dnešní hlavní téma je pak o tom, o čem by se mělo začít mluvit stejně hlasitě, tedy o správných a špatných cestách ze současné situace.

Týdeník EURO 8/2013, 18.2.2013