Itálie nedávno schválila nový úsporný program v rozsahu kolem 47 miliard eur. Chce tak uniknout dopadům řecké dluhové krize. Italská vláda již loni přijala balík úsporných opatření, který seškrtal rozpočet o 25 miliard eur. Nezdá se však, že by to pomohlo.

Trhy už vědí. A co že by měly vědět? No přece že potíže eurozóny nejsou generovány státním dluhem ani neúnosnou sociální politikou některých zemí na jihu Evropy, ale tím, že eurozóna ve svém principu prostě fungovat nemůže.

Čerstvá italská krize je toho naprosto jasným důkazem. Italský dluh se nad hranicí sto procent hrubého domácího produktu pohybuje dvacet, možná i více let. Vždy italští finanční kouzelníci dokázali skvěle držet likviditu, tedy schopnost splácet státní závazky, ať už si o italském hospodaření myslíme cokoli. A donedávna nikdy nikdo nepochyboval, že Itálie své dluhy splatí vždy včas a v plné výši. A je evidentní, že bez útoku finančních trhů, který dramaticky prodražuje úroky ze státních dluhů, by Italové nejspíše zvládli projít tímhle europeklem znovu.

Ale po pravdě řečeno, jenom by tím ten okamžik pravdy o pár let oddálili. Užívat jednu měnu v Itálii, Španělsku a Řecku stejně jako v Německu, Nizozemsku, Rakousku či Finsku prostě dlouhodobě nejde. Prostě a jednoduše to ekonomicky nefunguje.

Nejsilnější ze slabých

Itálie je ekonomicky nejsilnější zemí z těch, které se dosud dostaly do dluhových problémů. A tak je pohled na její ekonomiku docela hodně zajímavý. Italská ekonomika rostla po zavedení eura, tedy v letech 2001 až 2010, průměrným tempem 0,2 procenta. Průměr celé eurozóny přitom činil 1,1 procenta. Italové byli před zavedením eura důvěryhodným dlužníkem, a tak vstup do eurozóny neznamenal nový nekontrolovatelný příliv kapitálu a expanzi cen realit jako ve Španělsku či Irsku z důvodu náhlého zvýšení kreditu země. Ale konkurenceschopnost pomalu, ale jistě upadala, jak je zřejmé z čísel statistiky.

Euro pro Itálii znamenalo opuštění tradičně inflační liry, trvale oslabující, ale udržující přitom Italům poměrně solidní životní standard.

Zavedení eura pro Itálii znamenalo ztrátu možnosti devalvace, na níž byla typicky jihoevropská ekonomika založena, a tím i ztrátu schopnosti konkurovat na zahraničních trzích. Věřící členové eurocírkve obhajující společnou evropskou měnu až do hořkého konce marně namítají, že devalvace jsou nějakou nekalou soutěží, a ignorují tak standardní tržní principy.

Kdo odskákal německý růst

Jestliže v Německu roste produktivita práce výrazně rychleji než v Itálii, tak pokud existují volně plovoucí kurzy měn, italská měna nevyhnutelně oslabuje. V Itálii roste cena dováženého zboží a tím i inflace, čímž se znehodnocují platy i úspory, a tak Italové relativně k Němcům chudnou, což je logické, a, řekněme si upřímně, i spravedlivé. Pokud se chtějí mít lépe, v porovnání s Němci musí více a lépe pracovat. S eurem tohle nefunguje. Kurzový kanál, který zajišťuje přenos dopadů rozdílu v produktivitě práce, prostě nefunguje. Musí tedy existovat nějaký jiný mechanismus.

Tím však může být pouze změna nominální výše mezd a různých sociálních benefitů v italské ekonomice. A to změna docela hodně citelná, která povede k citelnému snížení životní úrovně Italů. V politicky horké Itálii s mohutnými odbory, sociálními výdobytky takřka řeckého střihu a dlouhodobě silnou politickou levicí je něco takového prakticky nemyslitelné.

A tak to nefunguje. Ekonomika neroste, takže nerostou rozpočtové příjmy, zatímco výdaje jdou svou stále stejnou růstovou cestou. Stát se zadlužuje a míří do dluhové krize. Myslitelé eurozóny zase vymýšlejí další půjčku z kapes daňových poplatníků, aby se zakrylo, že král společné měny je úplně, ale úplně nahý a skutečně už žádnou úctu nevzbuzuje.

Pitvání italské krize je na nic

Teď bude zase ostrá diskuse o tom, nakolik je italský blahobyt zasloužený, nebo ne. Jak přebujelý je tamní sociální systém a jaké dává garance lidem, zatímco firmy bojují o přežití a často marně.

Ale podstata problému, tedy to, že Itálie nemá svou starou dobrou liru, která by jí pomohla splývat po proudu evropské (rozhodně nikoli světové) krize, se nikdo z evropských politiků zabývat nebude. A už vůbec nikdo nebude hovořit o tom, že euro může skutečně optimálně fungovat a být prospěšné na území rozkládajícím se na sever od Alp a mezi Rýnem a Čiernou pri Čope.

Jenže finanční trhy už zřejmě vědí, že tahle hra nemá dobrý konec, a tak se svou logickou sobeckostí, bez níž tržní ekonomika nemůže existovat, z toho vyvodí jediný závěr. To, že své peníze napůjčované do problémových zemí musí sedřít z daňových poplatníků zemí neproblémových. Pak ať se děje vůle boží a euro klidně padne.

A kancléřka Merkelová i prezident Sarkozy budou své daňové poplatníky dál ochotně dřít a vyhlížet světlé zítřky eurozóny. Jsou přece kovaní Evropané. Otázka dne však zní, jak dlouho to bude možné. Státní dluh Německa překročil osmdesát procent hrubého domácího produktu a ten francouzský se nezadržitelně blíží stu procentům. A to už není tak daleko od těch italských sto dvaceti.

MfD, 13.7.2011

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro