Tak Evropská komise nepřeje evropským pijákům potěšení z české becherovky, fernetu či moravské slivovice. Obavy sousedů po více než dvou desítkách mrtvých v Česku jsou jistě pochopitelné. Ale i v tomto případě, stejně jako v mnoha dalších nelze pominout, že existuje dost velmi významných "ale".

Mezi domácí distribucí a exportem je zásadní rozdíl. Alkohol domácí i zahraniční si každá země zdaňuje sama doma. Exportuje se v zásadě bez daně, a tudíž standardní export pančovaného chlastu nemá pro toho, kdo prodává, vlastně ekonomickou logiku. Jestli jedovatý alkohol proniká za hranice, není to rozhodně prostřednictvím oficiálních vývozů oficiálních výrobců. Je to tedy problém místních správců daně a orgánů kontroly bezpečnosti potravin, a nikoli exportní restrikce.

Mimochodem, v případě jiných zemí, které jsou čas od času postihovány metylalkoholovými otravami, se export nezakazoval. Nicméně jistě lze na krátkodobé omezení přistoupit a lze je pochopit. Zahraniční spotřebitelé navíc tak jako tak na český skandál reagovat budou a české exportéry to nejspíš nadlouho poškodí a bude je stát hodně úsilí, aby obnovili důvěru v tradiční českou kvalitu tvrdého alkoholu.

Na druhou stranu nelze pominout, že by bylo asi dobře, kdyby bruselští komisaři chránící spotřebitele chránili i spotřebitele české. Již půl roku se Česko marně domáhá u polských orgánů seznamu potravinářských firem, které k výrobě používaly posypovou sůl. A nikdo o zákazu exportu polských potravin nehovoří. Že nejde o jedovatou produkci? A jak to můžeme zjistit? Karcinogeny působí dlouhodobě a čert ví, komu jaké alergeny ze špinavé soli v polských sýrech či salámech mohly poškodit zdraví. Zde Evropská komise tak nějak pořádek zjednat nedokázala.

Ještě zpátky ke kořalce a české prohibici. Lze jistě rozumět rozhodnutí vlády, která chce udělat vše pro zastavení evidentně masové distribuce jedovatého alkoholu. Na druhou stranu by si všichni včetně ministra Hegera měli být vědomi, že procento alkoholiků, tedy lidí na alkoholu závislých, je u nás hodně vysoké. Hovoří se o deseti, ale i patnácti procentech populace. Za této situace držet tvrdou prohibici znamená vytvářet podmínky nikoli pro likvidaci, ale naopak pro nové zorganizování černého trhu s lihem a samozřejmě pro růst cen černých pálenek. S každým dnem roste riziko, že si spousta podnikavců udělá dobrý kšeft z převážení tvrdého pití přes hranice z Polska či Slovenska anebo z vlastního černého pálení, kde opět poroste nebezpečí otrav. Gorbačovova perestrojka s protialkoholní kúrou, stará pětadvacet let, je velmi názorným příkladem, kam dlouhodobý zákaz alkoholu vede.

Podle všeho si je vláda tohoto nebezpečí vědoma a její kroky s novými kolky a rychlým uvolněním distribuce jsou správné. Mělo by se tak podařit dostat z obchodní sítě zboží pochybného původu, přinejmenším na čas, který musí být využit k nějaké systémové změně ve státní kontrole alkoholu. Například k tomu, aby se zavedlo vybírání daně již při prodeji kolku – obdobně, jako to platí v případě tabákových výrobků. Ale také k reformě kontrolních institucí, jejichž funkčnost tahle aféra výrazně zpochybnila.

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO

MfD, 21.9.2012