Na šeredných nových čtvrtích se ale jedna vlastnost dotací podepsala

V Kamenných Žehrovicích na Kladensku si zateplili školu z roku 1900 způsobem, který zaujal architekta Ondřeje Chutného a pak vlivné kritiky z Archwars. Následovala „mediální kampaň“, nějaký ten humor a studio Qualit muselo kvůli posměšným komentářům promazat svůj Facebook.

Ke kritikům se připojil i odcházející europoslanec Petr Mach. Nepustil se ale ani do projektantů, ani do zadavatele. „Tento druh umění bych nazval – eurosocialistický realismus. ‚Snížení energetické náročnosti objektu základní školy v Kamenných Žehrovicích.‘ Aneb oplácání historické školy polystyrenem a eurookny za 13 milionů,“ glosoval na Facebooku. Status doplnil obrázkem s popisky „před eurodotací na zateplení / po eurodotaci na zateplení“.

Škola v Kamenných Žehrovicích před rekonstrukcí a zateplením

Škola v Kamenných Žehrovicích po rekonstrukci a zateplení

Vítejte ve složitém světě

Ze čtyř předpon „euro“ by to mohlo vypadat, že novou podobu školy vyblil do AutoCADu sám Jean-Claude Juncker, proto si připomeňte tři vrcholy trojúhelníku nevkusu. Zadavatel: česká obec. Autor projektu: český stavař. Největší investor: české Ministerstvo životního prostředí. Ano, do jeho fondů přispěla Evropská komise, ovšem na výzvu české vlády a za podmínek s ní dojednaných. (Jak to funguje, ukazuje třeba tato tiskovka.)

Přivádí nás to ke třem otázkám. Nestojí v Kamenných Žehrovicích spíš pomník českosocialistického realismu, zaplacený z českodotací na zateplení? Můžeme o nevkusných stavbách postavených ze soukromých peněz, například o pražském hotelu Don Giovanni, obdobně mluvit jako o pomníku velkokapitalistického nebo globálně-neoliberálního realismu? A jak je možné, že ve stejném kraji, kde leží Žehrovice, postavila obec Líbeznice z dotací nádherný školní pavilon?

Vítejte ve složitém světě bez jediného velkého původce všeho zla, na kterého by šlo ukázat bez přemýšlení.

Pozoruhodné je i to, že Petr Mach zmiňuje eurookna. S těmi je to jako s europivem: označují jen jeden specifický druh oken z mnoha, které se v Unii vyrábějí a montují, aniž by je Unie samotná nějak preferovala. Navíc se nikde nepíše o tom, že by se obec coby zadavatel rozhodla právě pro dřevěná eurookna; při starších rekonstrukcích kulturního domu a mateřské školy se přiklonili k oknům plastovým. (Na okraj perlička pro ty, kteří vzpomínají na bájné svobodné časy před českým vstupem do Unie: naše národní normy na okna bývaly přísnější než v ostatních unijních státech s výjimkou Skandinávie.)

Zasypat pole krabicemi, než pramen vyschne

Ještě pozoruhodnější ale je, jak i ti nejhlasitější kritici unijních dotací přehlížejí jejich podle mě zásadní bug. Po roce 2020 se může celková výše injekcí razantně snížit, případně můžou vyschnout docela – a na čerpání se proto spěchá. U zateplování nebo i stavění škol to ještě tak nevadí. Necelé dvě štědré dekády jsou ale málo na to, aby mohly v českých městech vyrůst nové čtvrti, které by se kvalitou vyrovnaly předměstím budovaným po dekády od druhé poloviny devatenáctého století do druhé světové války.

Tři příklady můžeme najít v Brně. Prvním velkým projektem popoháněným hrozícím koncem dotací je výstavba nového vlakového nádraží a okolních ulic. Jedna varianta počítá s odsunem do polí skoro kilometr od centra, je na ni nachystaná projektová dokumentace a šly by na ni získat dotace – ale zároveň z mnoha důvodů budí odpor velké části veřejnosti, i té odborné. Druhá varianta by nádraží pošoupla jen o kousek, ale protože s ní žádné porevoluční vedení magistrátu nepočítalo, nemá nachystaný projekt – a dotace by se patrně čerpat nestihly, na což příznivci první varianty nadšeně upozorňují. Aniž bych sám nějak výrazně stranil jedné nebo druhé variantě, přijde mi zoufalé, že o proměně podoby města na příštích několik set let rozhoduje i arbitrární deadline pro přesun peněz z jednoho veřejného hrnku do druhého.

Druhým a třetím příkladem jsou kampusy Masarykovy univerzity a Vysokého učení technického. Areály, kterým by slušela docházková vzdálenost do centra, vznikly v polích na předměstí, protože to tak bylo rychlejší než s někým směňovat pozemky a odstraňovat ekologické zátěže brownfieldů poblíž centra. Do prvního se teď kvůli špatné dostupnosti plánuje postavit lanovka – z dotací, samozřejmě. Oba dva areály jsou jen narychlo postavenými shluky fádních krabic a nikdo se v tom kalupu nestačil zamyslet nad tím, jestli by náhodou neměl kampus tak nějak z definice lákat k zadumané procházce.

Problém s turbovýstavbou by se přitom vyřešit nejspíš dal, kdyby na to měl někdo energii. Škoda, že se jí tolik vyplýtvá na povrchní kritice věcí, které jsou buď v naprostém pořádku, nebo za ně Unie fakt nemůže.