Když jsem byl malej, tedy na konci 50. a začátkem 60. let, začínávaly u nás Vánoce Mikulášem. Jako úplně malej, tak asi tříletý hošík, jsem byl z čerta notně vyděšený – zejména proto, že jsem nevěděl, proč se pan soused z bytu o patro výše tak zhastrošil, a proč tak vyvádí. I Mikuláš mi vadil, prostě se mi příčilo, že se k nám do předsíně narvali cizí chlapi. Kdyby byl chodíval anděl, tak by se mi mikulášské reje asi líbily více.

No ale zpátky k Vánocům (v té době ještě vánocům). Ty nespadly samy z nebe, na nich se muselo už někdy od toho Mikuláše tvrdě makat. A zároveň příjemně pracovat. I já jsem na nich měl svůj podíl při přípravě vánoční čokolády. Máma vlastnila babiččin recept, podle nejž vyráběla čokoládu sama. Bylo v ní něco kakaa, hodně cukru a snad ještě více ztuženého tuku. Nejspíš Héry, „rodné sestry másla“, o čemž nás v té době přesvědčoval v rozhlasové reklamě pan Wérich. Anebo něco ještě tučně ztuženějšího, protože když ta čokoláda utuhla, tak měla na krajích bílé povlaky onoho tuku.

Čokoláda tuhla ve formičkách, do kterých se lila. Formičky se nejdříve vypláchly studenou vodou, aby ta čokoláda rychle chladla. Ale dříve než uchladla, přišla moje první operace v procesu přípravy Vánoc: Doprostřed každé formičky jsem do teplé hnědé kašovité hmoty zatlačil burský oříšek. Vlastně nultou operací bylo loupání těch buráků, to ale nebyla práce. Loupal jsem si oříšky, jedl je, a než jsem je dojedl, tak jsem dal nějaké stranou. Jedl jsem je totiž velice úsporně, v ústech jsme si z nich jen drobně uhryzával. Byl jsem poctivé dítě – poměr oříšků, připravených do čokolády, k oříškům snědeným byl tak 10:1.

Teprve po ooříškování propuklo chlazení čokolády naplno. Nejdříve v chladné špajzce, a nakonec v ledové chladničce. Další den pokračovala procedura tím nejdůležitějším číslem, a totiž zabalením. Sloužily k němu tenké barevné cínové fólie, aneb staniol (ještě nebyl vynalezen alobal). Barvy jsem měl nejraději zlatou, červenou, fialovou a stříbrnou. Staniol se prodával v asi áčtyřkových listech, a na zabalení čokoládiček se musel nastříhat. Nastříhat tak, aby se s ním neplýtvalo, ale zase nešetřit, aby se pak příliš malý kousek nemusel vyhodit. A také tvar těch kousků byl různý – podle tvarů oněch hnědých cukrátek.

Zkosené hranolky se čtvercovou základnou se balily do čtverečků. Stejně jako kulaté jahůdky a lastury, trojcípé listejčky a srdíčka. Obdélníčkové bábovičky se balily do obdélníčků a úzké rovné rohlíčky do úzkých obdélníčků. Člověk musel dát pozor na rohlíčky, protože ty byly sice taky úzké, avšak zatočené, takže spotřebovaly větší kus staniolu. No ale když ho člověk nastříhal moc naúzko, mohly se do toho zabalit ty rovné rohlíčky. Nejvíce plochy zabraly zvířátkové formičky: Motejli, žabičky, prasátka a zajíčci.

A nesmělo se zapomenout nechat nějaký staniol i nad horní část čokoládičky. Přední část pamlsku se položila na zvolený kus staniolu a na zadní část se přiložilo očko ze zlatého provázku. To se ustřihl provázek, v půlce otočil kolem prstu a oba konce se do sebe zašmodrchaly, načež se zabalily tím staniolem. Komínek, který se utvořil nad čokoládičkou, se pak kolem vyčnívajícího provázku pevně zatočil, a tak vzniklo očko, za který se ona chutná ozdoba mohla pověsit na stromek. Také tady se muselo zlatým provázkem šetřit, avšak přiměřeně, přiměřeně, protože přílišné šetření by vedlo k vyhození krátkého kousku. Tato zkušenost se mi pak později hodila při plánování délky kabelů…

Kousek čokolády byl zabalen, oprovázkován – ale práce ještě nekončila. Nastoupila poslední operace: Čokoláda se ještě musela vyleštit, aby na ní vystoupily podrobnosti! Důležité to bylo zejména u zvířátek, ale i obdélníčky a čtverečky byly pokryty kosou sítí prohlubní. Takže bylo nutno vzít do ruky vatičku a každý kousek osmejčit.

Tohle všechno jsem s čokoládou dělal. A nejedl jsem ji! Jen pokud se snad nějaká zlomila a nebyla vhodná k zabalování. Z rádia k tomu hrály vánoční koledy či písničky ze Semaforu, rozhlasové pohádky a hry, a když bylo už později tak jsme dokonce zachytili i přímý přenos z nealkoholické vinárny U pavouka…

Načež nastala doba průmyslově vyráběných čokoládových kolekcí. Jednu dostala na mě máma ve své práci, druhou pro mě dostal můj rozvedený táta zase ve své práci. Obě kolekce byly pozorností od ROH. Staniol na nich byl vícebarevný, figurky měly veselé tvářičky. A už to nejspíš byla zdravější hliníková fólie, takže čokolády ztratily svůj charakteristický cínový šmrnc. Čokoládové ozdoby byly duté a tvářily se méně lojivitě než ty čokolády podle babičky, taky člověk nemusel trávit hodiny prací. Milou prací, takže to vlastně byla škoda. Jenže – v každé z těch kolekcí byla alespoň polovina fondánových pokroutek, které u nás nikdo nejedl. Až z donucení, když už nic jiného čokoládově sladkého nebylo…

A to byl konec domácího vaření čokolády.

Když jsem pak sám měl dvě děti, bývali jsme pravidelně zasypáváni čtyřmi er óháckými kolekcemi. Z nich se vždy něco slušného na stromeček k pověšení našlo. Zbylé kilo „neslušných“ pokroutek pak putovalo do špajsky, kde čekalo na svůj čas. Ten přišel kolem Velikonoc, které jsme pravidelně trávívali s ženou a dětmi na Horních Mísečkách. Každý, kdo šel na sjezdovku anebo na běžky, vyfasoval tak dvě-tři figurky, které vždy pořišly vhod k doplnění rychle spalovaných kalorií, a věřte, že se to za ten týden snědlo všechno! Ale to už byla jiná kapitola…

Psáno v Praze na Lužinách dne 9. prosince 2014