Ve čtvrtek 16. 4. 2015 si Izrael a všechny civilizované země připomněly památku šesti milonů zavražděných Židů během šoa (holokaustu). V Izraeli se v 10 hodin místního času na dvě minuty zastavil život. Zněly sirény, lidé stanuli a vzpomínali. Byl 27. den měsíce nisanu. Toto datum bylo vybráno, aby se připomnělo hrdinství židovských bojovníků, kteří v roce 1943 povstali ve varšavském ghettu proti nepředstavitelné přesile německých ozbrojených sil. Je to tedy den vzpomínání na oběti i na hrdiny. Od 14. hodin se pořádaly vzpomínkové akce rovněž na náměstích sedmi českých měst. Letos jsem se na pražské Mírové náměstí nedostal, vynahradil jsem si to v neděli devatenáctého.

Ten den se ve dvě hodiny odpoledne na náměstíčku Franze Kafky v Praze shromáždilo asi pět set lidí, aby se zúčastnili již dvanáctého ročníku akce „Kulturou proti antisemitismu“, kterou pořádá Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ). Akce začala za mohutného troubení na šófary a poté jsme se za sborového zpěvu vydali na „Pochod dobré vůle“, jak oznamoval modrý transparent bílými písmeny. K němu se družil i bílý transparent s modrým nápisem „Všichni jsme lidi“. A aby nebylo mýlky, k čemu se akce vztahuje, neslo se v průvodu i množství izraelských vlajek. Ale i českých a – německých! Fotografie s těmito vlajkami na facebooku vyvolala udivený komentář.

Ale ono to není „divné“, u nás snad trochu nezvyklé. Letos slavíme 70. výročí konce druhé světové války, a při dalším „kulatém“ výročí už bude strašně málo pamětníků zachráněných z pekla šoa. Takže nastupuje nová generace, česká i německá, aby převzala štafetu vzpomínek z rukou přeživších obětí nacistického „konečného řešení židovské otázky“. Stalo se tak symbolicky na náměstí Jana Palacha, kde mladý soubor Studánka nejprve zapěl českou a izraelskou hymnu a nakonec Terezínský marš, který si složili a zpívali jejich dávní stejně staří kamarádi v Terzíně. „Všechno jde, když se chce, za ruce se vezmeme a na troskách ghetta budeme se smát!“ Neuvěřitelný optimismus pak některým dovolil přežít. Přežít nejen válku, ale i vzpomínky…

Pak bylo pamětníky zapáleno celkem sedm pochodní v rukou sedmi mladých lidí. První dva plameny zaplály na paměť za všechna děvčátka a chlapce, kteří šli do plynových komor. Třetí světlo bylo zapáleno za jejich maminky, které je často na jejich poslední cestě doprovázely. Čtvrté světlo se rozsvítilo na paměť otců, kteří nedokázali ochránit své rodiny. Páté světlo bylo věnováno všem dědečkům a babičkám, kterým nebylo dopřáno odejít z tohoto světa v pokoji. Šestá pochodeň zasvítila na paměť všech židovských žen a mužů, kteří proti nacistickému zlu bojovali a padli. Sedmé a poslední světlo je nejsilnější: Bylo rozžehnuto jako památka na všechny lidi, kteří zahynuli ve druhé světové, ať už patřili k jakémukoli národu či vyznávali jakoukoli víru.

Tedy i padlým a zabitým Němcům. Jejich potomků, těch holek a kluků z Německa, bylo v průvodu na sto. S nimi šla i stovka jejich českých kamarádů a kamarádek. Byli to studenti středních škol, s nimiž ICEJ dlouhodobě spolupracuje. Ostatně – i onu symbolickou menoru tvořili čtyři němečtí a tři čeští studenti.

A pokračovalo se průvodem přes Mánesův most a pak Letenskou ulicí, kde jsme poněkud zdržovali dopravu, přesto nám lidé z posunujících se tramvají mávali. Ve Valdštejnské zahradě pochod skončil a začalo ono shromáždění Všichni jsme lidi. I zazněly písně v podání kantora liberecké židovské obce Michala Foršta, herci Jan Potměšil a Jaroslava Kretschmerová přednesli své party. Trojice mladých dívek uvedla dojímavě kruté hudebně-dramatické pásmo připravené podle knihy Eriky Bezdíčkové Moje dlouhé mlčení. Zahrálo izraelské jazzové duo Yinon Muallem & Guy Mintus. Promluvili i Dagmar Lieblová a Toman Brod, jedni z mála přeživších, kteří se dožili tohoto dne.

Umělci se střídali s projevy přítomných hostů, jimiž byli místopředseda Senátu Přemysl Sobotka, ministr kultury Daniel Herman, izraelský velvyslanec Gary Koren a pražský radní pro kulturu Jan Wolf.

Ministr Daniel Herman konstatoval, že antisemitismus je jedním z nejhroznějších projevů netolerance. David porazil Goliáše. Musel k tomu použít zbraň. „Není možné jen tak fatalisticky sedět a nechat se ostřelovat těmi, kteří vyznávají jiné bohy.“ Po dvou tisících letech je demokratický stát Izrael nedílnou součástí demokratického světa. „Zatímco ještě mezi námi žijí lidé, kteří na svých pažích nosí čísla z Osvětimi jsou tací, kteří popírají, že osvětimské peklo vůberc existovalo. Je třeba nezavírat oči, neusínat, být na pozoru, ale neztrácet naději.“

Zatímco radní Wolf zastoupil primátorku Adrianu Krnáčovou (která také krom jmenovaných osobností převzala nad akcí záštitu), tak Přemysl Sobotka zastoupil sebe. Akce se totiž konala také pod jeho záštitou. Byl jednak host a jednak hostitel – kulturní pořad se odehrával ve venkovních prostorách Senátu. V krátkém projevu zkritizoval nedávné skandování sparťanských fotbalových fanoušků „Jude Slavie“, na kterou nereagoval ani fotbalový svaz, ani média či veřejnost. V Evropě je stále více Chamberlainů než Churchillů. „Kdo si naivně myslí, že stát Izrael je daleko a jeho problémy nejsou našimi problémy, krutě se mýlí.“

Bylo to celé moc pěkné a optimistické. Přesto ve mně hlodá otázka, jak to s tím antisemitismem a bojem proti němu, a potažmo i podporou Izraele doopravdy míní naše současná politická reprezentace, konkrétně tedy ČSSD. Jsem už pamětník, takže se pamatuji, že tyto vzpomínkové akce (včetně Dne obětí památky holocaustu 27. ledna) pořádával Sobotka (ODS) jakožto předseda Senátu. Je místopředsedou, pořádá je dále – ale nikdy jsem zde neviděl účastnit se předsedu Milana Štěcha (ČSSD). Nu a současný předseda Sněmovny Jan Hamáček – ještě jako předseda Zahraničního výboru Poslanecké sněmovny – k nám v roce 2007 pozval na návštěvu íránskou parlamentní delegaci. (Tehdy nám Majlis Alaeddin Boroujedi, předseda Výboru pro národní bezpečnost a zahraniční politiku parlamentu Íránské islámské republiky, představil svou vizi konečného řešení izraelského problému...) Obecná příchylnost ČSSD (nebo alespoň její marxistické a postkomunistické kliky) k arabskému socialismu byla v minulosti ilustrována návštěvou tehdejšího předsedy Jiřího Paroubka u syrského diktátora Bašára Asada (ve stejný den, co přijal delegaci libanonského Hizballáhu) či ilegálním zájezdem do hamásovské Gazy, jehož se dopustil (v té době již exministr zahraničí za ČSSD) Jan Kavan.

Nu, věřme, že celkově sionistické naladění českého národa nedovolí našim politikům příliš okatě podporovat protiizraelské a antisemitské kroky Evropské unie. Je však třeba býti připraven. A občas přijít na nějakou takovou akci proti antisemitismu a k podpoře Izraele. Oni jsou ti Izraelci totiž tuze vděční za jakékoli vyjádření sympatií z kterékoli evropské země! A je to tak příjemné, když jdete jarní Prahou a kolem vás jsou samí slušní lidé.

Psáno v Praze na Lužinách dne 21. dubna 2015. Ve středu po západu slunce začíná v Izraeli svátek Jom ha-acma’ut. Ve čtvrtek 23.4. je dle židovského kalendáře 5. ijar, výročí vyhlášení izraelské nezávislosti v roce 1948. Blahopřejeme!

(Viz i fotogalerii z akce)