Ve svém článku nehodlám komentovat vnitropolitické dění v USA. Ale chci se svěřit s obavami, které mám z neobav prezidenta Obamy na poli politiky zahraniční. Nový (už ne tak) americký prezident z řad Demokratické strany bývá někdy přirovnáván k dřívějším svým kolegům F.D. Rooseveltovi a J.F. Kennedymu. (Ke svému úžasu jsem zjistil, že tak často činí i on sám.) Franklina Delano jsem už nezažil, ale Johna Fitzgeralda ano. I jeho ruský (sovětský) protějšek, Nikitu Sergejeviče Chruščova. A hlavně jsem zažil dobu jejich vládnutí. A tak mi dovolte připomenout určité dějinné události, ve kterých nacházím znepokojivé paralely se dneškem.

Při nástupu do prezidetského úřadu v lednu 1961 bylo mladistvému Kennedymu 44 let. V zahraniční politice zdědil napjatý vztah s Kubou, včetně vyhlášené blokády a již vyhlášeného příklonu Kuby k Sovětskému svazu. SSSR tehdy poskytl "ostrovu svobody" hospodářskou pomoc - půjčku sto milionů dolarů, za které Kubáncům prodal hlavně zbraně. Kennedymu, ještě než se rozkoukal, spadlo na hřbet fiasko v Zátoce sviní (16. dubna 1961). CIA tehdy slibovalo kubánskému exilu pozdější podporu leteckých a námořních sil, nic "pozdějšího" však nenastalo. Ani dřívější administrativa prezidenta Eisenhowera s ničím takovým nepočítala, ani JFK se k něčemu takovému nedal dotlačit.

V červnu 1961 se Kennedy setkal ve Vídni s vůdcem Sovětského svazu. První tajemník ÚV KSSS a předseda rady ministrů SSSR Chruščov přijel do města, které se teprve před šesti lety zbavilo sovětských osvoboditelů. Chruščov si vysloužil obdiv reformistů za svůj tajný(!) projev o Stalinově kultu osobnosti, který pronesl v únoru 1956 na XX. sjezdu sovětských komunistů. To mu však nevadilo, aby v listopadu téhož roku pomocí tanků krvavě nerozdrtil maďarskou (kontra)revoluci. Není divu, že si tento buldozer prezidentského mladíčka ohodnotil jako slabého, velmi slabého. Byl to omyl, který bolševickému veteránovi (*1894, politruk v občanské válce) vnukla samozřejmá slušnost demokratického politika a jeho vstřícné nabídky k dialogu. Sám Kennedy byl po Vídni velmi roztrpčen Chruščovovým nepřátelským postojem a někdy až hulvátstvím, se kterým komunistický papaláš odmítl ustoupit například v otázce Západního Berlína. Škoda, že neřekl důrazně Chruščovovi do očí, co si myslí! Právě osobní setkání se "slabochem" Kennedym vedlo Rusy k rozhodnutí postavit Berlínskou zeď - a to už během července a srpna 1961! Teprve pak prohlásil Kennedy, že svobodu Západního Berlína je ochoten bránit i vojensky. Ke zdi vyjely americké tanky, proti nim z druhé strany stály ruské. Chruščov, vědom si své vlastní faktické slabosti, se neodvážil spustit válku s tak silným - a odhodlaným! - protivníkem. Možná ani nechtěl. Možná mu skutečně - alespoň pro jistou dobu - stačilo, že zarazil odliv Východních Němců na Západ.

Přesvědčení o slabosti a Kennedyho ústupnosti pak vedlo při rozpoutání karibské krize málem až k jaderné válce. V červenci 1962 začal přesun sovětských raket s atomovými hlavicemi a jejich obsluhami na Kubu. Americká rozvědka to zjistila až koncem srpna. Američané v odpověď na to uvedli do mobilizace 150.000 vojáků. Později Sověti umístění svých raket na Kubě popírali, přišli s tvrzením, že se jedná o "dodávky zemědělských strojů". V OSN byla pak sovětská lež odhalena pomocí fotografií z výzvědných letadel. USA vyhlásily blokádu, ke Kubě mířily už další sovětské lodě naložené raketami. Američani řekli, že po každé lodi, která překročí hranici vymezeného pásma, začnou střílet. Do oblasti se začaly stahovat sovětské ponorky s jadernými raketami na palubě. Z amerických leteckých základen odstartovaly bombardéry B52 s jadernými pumami. V nejnapjatějším okamžiku, v době horečných jednání, jak zachránit mír, a horečných příprav na horkou válku, dne 27. října 1962, byl nad Kubou sestřelen americký výzvědný letoun U2. Kennedy se naštval. Poslal Chruščovovi ostré ultimátum, ve kterém dal Rusům 48 hodin na to, aby se stáhli. Jinak končí jeho "snaha o mírové úsilí". Nastoupí tedy válka!

Teprve po jednoznačném vyslovení této hrozby Chruščov pochopil, že se v onom slušném mladíčkovi zásadně zmýlil. Sklopil uši a stáhl ocas mezi nohy. Hned druhý den dopoledne poslal urychleně slib, že stáhne i rakety. Další den už začaly demontážní práce.

JFK nebyl vůbec slabý prezident. Byl to normální americký prezident, který neváhal v zájmu své země použít přiměřené síly. Za Kennedyho teprve začala americká účast ve Vietnamské válce! Celý svět by byl ale bezpečnější, kdyby svou sílu dal najevo už tehdy ve Vídni. Měl Nikitovi Sergejevičovi dát před čumák pěst a říci: "Čuchni si - ta smrdí krchovem!" Mám obavu, velkou Obavu, že současný americký prezident opakuje dávnou Kennedyho chybu.

Při nástupu do prezidetského úřadu bylo mladistvě působícímu Obamovi 48 let. Po svém předchůdci zdědil války v Íráku a Afghánistánu. Z írácké se chce stáhnout co nejdříve, aby mohl pokračovat v té afghánské. Ale vůči Rusům vystupuje smířlivě, převzal koncept, že jde o spojence ve válce proti teroru. Tento ruský spojenec Američanů vyvraždil ve dvou čečenských válkách až dvě stě tisíc civilistů. Loni v létě vnikli Rusové do Gruzie, dodnes s tichým mlčením světa okupují části jejího výsostého, mezinárodně uznaného, území. Rusové vyhrožovali namířením raket proti americkým spojencům v Evropě (nám). V odpověď (zdánlivě?) slabý prezident Obama zrušil plán na výstavbu části protiraketového deštníku. Přičemž deset raket s nevýbušnou ("kinetickou") náloží bylo technicky způsobilé zastavit ojedinělý útok z darebáckého státu, tisícovku ruských multihlavic nikoli. Celá aféra byla rozpoutaná z ruské strany jako pokusný balónek, co až si můžou Rusové dovolit. A teď to tedy vědí. Navíc po zoufalém dopise evropských osobností, které pojmenovaly (i pro blbé) tyto pravé příčiny ruských hrozeb.

Podobně i Hitler sondoval ochotu Západu jít do války, když roku 1936 vojensky obsadil demilitarizované Porýní. Pak si cvičil letectvo na bezbranných španělských cílech. V roce 1938 obsadil - dokonce za pomoci mnichovanských západních zemí - české pohraničí. Teprve až napadení Polska v září 1939 vedlo Západ k vyhlášení války. Která ale fakticky propukla až poté, co Hitler zaútočil na jeho vlastní území!

Vážení američtí občané, voliči, spojenci, nejde pouze o Evropu. Jde o vaši vlastní zemi! Bez odpovědi necháváte ruské vojenské pronikání do Venezuely, ovládané socialistickým diktátorem Hugo Chávezem. Z venezuelského území startují ruské strategické bombardéry na cvičné lety, na přátelskou návštěvu plují ruské válečné konvoje. Cestou se stavují ve "spřátelených zemích" - Sýrii a Lybii. Rusové v době krize poskytují Venezuele, která podporuje drogové komunisty v sousedních zemích, 2.2 miliardy dolarů na nákup ruských zbraní!

Vím, že nadějný prezident Obama je odhodlán bránit svou zemi i své evropské spojence. Ale to nestačí! Musí to dát svým ruským partnerům také patřičně na vědomí. Nebo bude opakovat chybu svého předchůdce Kennedyho. Tehdy jsme se vyhnuli nukleární válce jen se značnou dávkou štěstí. Takové štěstí už příště nemusíme mít. Je možné, že Obama už nebude mít příležitost svou chybu neobávání se ruského neoimperialismu napravit a že svým mírotvorectvím přiměje Rusy, aby opakovali další chruščovovské kroky - už po těch, které jsem vyjmenoval. Je potřeba, aby jasně a silně prohlásil, že se v něm Rusové mýlí.

Anebo nemýlí?

Psáno v Praze dne 22. září 2009