Letos nám na Vánoce vše báječně vyšlo. Po pěti týdnech rekonstrukce začal nový zlatý výtah jezdit už v půli prosince. (Žena tvrdí, že není zlatý, ale žlutý.) Nicméně jsme tím zlatým výtahem už mohli do našeho vyššího patra expedovat první větší předvánoční nákup. Po delší době jsme byli oba mimo barák, a když jsme přijeli domů, a já skládám nákupní kabely na kuchyňský pultík, tak se koukám: Co je to za divný střep, který nám leží na našem novém báječném béžovém vlněném koberci?

A on to byl umělohmotný střep od jedenapůllitrové lahve s moštem. Venku silně mrzlo, a tak jsem včera z lodžie do pokoje pod okno přemístil ovoce a pití, i ty dvě lahve s moštem. A jak jsem štosoval zásoby, tak se ty lahve posunuly až na metr od ústředního topení. Nejdřív nejspíše praskla ta první petflaška, která iniciovala výbuch druhé. Naštěstí bylo už z obou lahví upito, nicméně náš krásný koberec byl hnědě potřísněn a proložen asi dvěma litry moštu od farmáře zpoza Ořecha. Štěstí pokračovalo i v tom, že se nám praskla objímka u vysávací/naklepávací hubice od našeho supervysavače, co se do ní strká hadice. Naštěstí máme hadic několik, a jedna pasuje i do polozříceného naklepavače. Naštěstí jsem elektroinženýr, přesto jsem propojil správně i drátky. Takže jsme to nadělení vysáli do vysavače asi z 95 procent. A protože je ten náš koberec rovněž dokonale impregnovaný, tak na zasaženém místě je nyní jen o něco béžovější než v okolí. K úspěchu rovněž přispělo, že k výbuchu došlo na místě, které bylo pokryto dalšími odřezky báječného koberce, protože zde je zátěž kytek, jejichž květináče byly rovněž výživně zality moštem/ burčákem.

A štěstí pokračovalo. Skříňová Avie prčického podnikatele dovezla na stříbrnou sobotu před místní mateřskou školku smrčky pichlavé z České Sibiře. Chtěl jsem strom vysoký tak metr sedmdesát, z auta mi vytáhli tak metr devadesát. Pěkně zabalený v sítěné sukýnce. Řekl jsem si, že ho koupím rovnou, protože hezké se každé koště stane tím, když se postaví do pokoje a ozdobí. Nicméně nechtěl jsem kupovat zajíce v pytli. Tak mi ho rozbalili. Vypadalo to, že má dvě špičky, ale neměl. Spodní větve byly krátké jako ty prostřední byly dlouhé. Což je dobře, aspoň se nebudou vznášet nad gaučem, kde má milá žena sleduje televizní vánoční pohádky. (Tedy stíhá při tom i číst noviny anebo spát.) Stromek jsem si nechal hned zabalit. A když jsem platil, tak jsem měl tentokrát peněz tak akorát, a ještě mi dvacka zbyla!

Stromeček na lodžii (nemusel se nosit po schodech, zlatý výtah!), první bod vánočního programu splněn. Můj první bod. Žena má vícero bodů, například úklid. Tentokrát k nám dorazili úklízeči až v týdnu před Štědrým dnem (na dříve jsme je nemohli pozvat kvůli vybourávanému výtahu). Trošku se to stalo i mým bodem, protože uznáte, že než přijdou uklízeči, tak je třeba nejdřív trochu uklidit, aby měli prostor na práci.

Mým druhým vánočním bodem jsou kapři. A zase jsme měli štěstí. Předvánoční nákup v Makru přesáhl tři tisícky (bez DPH), a tak jsme dostali hned dva dárky zdarma: Šampus na Silvestra (vystačí nám do Velikonoc:) a kapra tříkilového. Makří kapři byli letos velmi veselí, spokojení a rochnili si v čisté vodě velmi živě. Zdarmého kapra avšak rybáři nezabíjeli, to udělal konkurenční rybář vedle za třicku. A protože byl kapr tříkiláč, šel jsem v neděli dvacátého třetího prosince už jen pro dva kapry. Kupovávali jsme čtyři, ale co se děti odstěhovaly, tak nám kolem Tří králů už kapří řízky přestávaly chutnat. Opět jsem kupoval na Lukách od rybáře Píchy z Veselí nad Lužnicí. A udělal mi to zase komplet, ale tentokrát podle psaného seznamu ženušky Ivanky. Vyrobil jsem ze sebe debila, a odkazoval se na přísný seznam, který musím dodržet. Tak to vždy v jakémkoli krámu nebo ouřadu funguje skvěle. "Vím, jak to chcete," pravil rybář a udělal mi to tak přesně:

Uřízl hlavu, ale až tak tři cenťáky za skřelemi, protože to je na polívku. Usekl ocas, ale zase tak tři cenťáky do těla, protože to je taky na polívku, a kdo by jedl ocasní kosti jako řízek, když máme tři kapry, že. Neuštípal ploutvičky kleštěmi, jak to dělává, ale vyřízl i s anatomicky příslušnými kostmi. Totéž s ploutví hřbetní. Odšupinil. Vyvrhl. Odžlučnil. Rozřízl podle páteře na dva pláty. Nejdřív, samozřejmě, zabil. Kapra. Všechny odřezky i vnitřnosti jsem pečlivě schraňoval pro varbu rybí polévky. V dobré náladě jsem byl a slevil z pozornosti, takže mi skřele pan rybář vytrhl a očička vyšťouchl jen u jednoho kapra ze dvou. A to vše za stopadesát příplatku jen. A ženuška pak už pouze krájela řízky dle svého.

Zase jsem chytřejší o mlíčí, které měli všichni naši tři kapři. Prý asi do tří kil jsou vždy mlíčňáci, kteří dospívají dříve, jikrnačka by měla nejméně čtyři kila. Ze stovky kaprů byli letos jen dva jikrnáči, takže jsem ještě přikoupil nějaké jikry smíchané s mlíčím, co měl pan rybář pod pultem. Ale to jsem učinil dopředu už dvacátého druhého, když jsem na tržišti obhlížel jestli pan rybář přijede. Kdyžtě už to tržiště prakticky nemáme.

Začátkem roku ho radnice zrušila, od prvního apríle obnovila, a teď je tam jeden krámek se zeleninou. Tažní Vietnamci odtáhli do jiných tržnic, původní český zelinář už zelení někde jinde. Teď na stejném fleku prodávají pro někoho jiného cizí zeleninu cizí Rusové, kteří sice umějí česky, ale neumějí se zeleninou. Je tam ještě stánek s textilem, no a to je vše.

Jikry nakonec dopadly dobře. Dcerka Terka přijela z Černého Mostu tradičně na Luka koupit kapry, tradičně taky dvacátého třetího, a pak se u nás zastavila na akci Výměna cukroví. Jikry už samozřejmě nesehnala, a proto se na zpáteční cestě stavila na Andělu, kde jich byl dostatek. Zavolala nám, a tak moje štěstí pokračovalo: Mohl jsem sjet metrem na Smíchov, dokoupit jiker a projít se místním voňavým vánočním trhem. Také dcerka měla neuvěřitelné vánoční štěstí: Den předtím byli totiž bez vody, protože jim a dalším 30.000 Pražanům praskl vodní řad. Naštěstí ještě včas, aby ho vodárníci měli možmost spravit před Vánocemi. (Kapři v kádích na Černém mostě to halt nějak museli těch pár hodin vydržet.)

Třetí můj vánoční bod je příprava stromku na ozdobení. Letos jsem ho na lodžii zkrátil o dvacet čísel. A měl jsem hned dvoje štěstí: Jeho tlustý peň (znáte pichláky!) jsem uřízl za minutku ocaskou, a ani jsem se neřízl. Před dvaceti lety jsem pižlal (útlejší kmínky) smrčků ztepilých listem pilky na železo. (Zpětně se udřené pilce omlouvám.) A také už používám kožené pracovní rukavice, aby mě smrk nepopíchal. Kožené rukavice jsem měl, i když jsem stromek tradičně sprchoval ve sprchovém koutu, kam se vejdeme oba. A když stromek okapal, stačilo jen seříznout špičku o pět cenťáků, aby se zrovna vešel na dřevěnou pec, pokrytou vánočním papírovým ubrusem o rozměru dva krát dva, přeloženým na šířku jednoho metru. Tentokrát jsem byl přesvědčen, že ten ubrus určitě máme, žena však nedala jinak a v Makru jsme koupili jiný, krásně zelený (odstín "kivi"). Příště už budeme vědět, že ubrusy pod stromek máme a nebudeme je zbytečně kupovat. Určitě je pak v pravý čas nenalezneme…

Den před Štědrým dnem je vždy nejnáročnější. A najednou je jedenáct večer, a žena se jme věnovat nejtěžšímu bodu: balení dárků. Když jsem se nedostal k papíru, pustil jsem se do výroby novoročenky. Dopoledne jsem poprosil dcerku, když u nás byla, aby mi našla nějaký program, ve kterém jde hezky psát do fotografií. Stáhla mi z internetu něco, co se jmenuje GIMP. Umí to asi tři tisíce čtyři sta osmdesát dvě věci, a já nakonec potřeboval jen jednu. Jak ta písmenka obarvit na bílo! Díky své vrozené inteligenci jsem na to po půlhodině přišel. Ale něco se při instalaci nevyvrbilo, protože obrázek byl vyroben s příponou xcf, a to prohlížeče neumějí. Když jsem chtěl "přesunout" do tvaru jpg, pravil mi počítač zlomyslně: "Aplikace nemohla být spuštěna, protože…" Protože je půlnoc! Poslal jsem věc mailem dcerce, nespala, obrázek převedla a obratem zaslala zpět. Načež jsem mohl do tří rozesílat novoročenky, a žena v klidu do tří dobalila. To už bylo Štědré ráno.

Ráno v osm přišel ze svého nedalekého bytečku synek Janek. Vyzdobil stromeček, letos poněkud minimalisticky – po tom, co jsme vloni nakoupili ozdob. Na stromku tak visí jen bílé koule a skleněné průhledné ozdoby. A jen dva řetězy – jeden papírový a jeden stříbrný. Ale konečně nám na špičce letí skleněná vlasatice. Pod stromkem synek ještě postavil papírový Ladův betlém, a pak už se pustil do kaprů. Žena včera nařezala na řízky, synek dnes obalil. A usmažil. A do horké vody pak vložil, aby se zbavily tuku. A pak na papír… Milá žena měla čas na míchání salátu v tradičním škopíčku na prádlo. A já zabalil těch pár svých dárků. A dělal pomocné práce. Například šel koupit do krámu chleba, který nám, opět nečekaně před svátky, došel. Každý rok trvám na tradici, že na vánočním stole prostě musí být chleba. Ne jen kvůli tomu, aby se zajedla polknutá kůstka či z pověry, že by příští rok nebylo co jíst, ale aby byl na Vánoce doma chleba. Nikoli přeneseně, ale prostě chleba! Člověk si přece na vanilkové rohlíčky nemůže mazat budapešťák a pracny obkládat salámem!

A, klasika: Kupoval jsem na Štědrý den ráno prskavky, protože jsem nemohl doma žádné najít. A našel je až potom. Ale! Protože jsem letos koupil o 5 cm delší, prskaly nám večer o deset důležitých vteřin déle. Tedy až potom, co jsme pojedli sváteční večeři. Zazvonil jsem na mosazný kozí zvonek po babičce Hejtmánkové, rozprskal tři prskavky, a žena a synek přiběhli. Zase Jezule nestihli. Vyhlíželi je v rondelu, a ono řádilo v pokoji. Drobně jsme popěli klasických koled a započalo rozdávání dárků. Asi jsem byl nejhodnější, protože jsem krom ponožek a košil dostal i báječný svetr a šálu a čepici. Taky štangli salámu jeleního, který jsem si mohl pověsit do špajzky. A další, už třetí foťáček Canon, sice mírně jetý, ale zcela funkční. Tomu prvnímu chcípl displej. S tím druhým jsem jednou v létě v Jizerkách nechtě třískl o šutrák a rozbil mechaniku objektivu. Fotil jsem pak tím prvním, ale nemohl jsem si ho nijak nastavit. Činí se tak totiž pouze přes displej. Všechny fotky byly tak vždy vyfoceny s datem 1.1. 1980… A můžu už zase natáčet drobná videa. A taky jsem zjistil, že karta, která mi ve foťáčku G2 uchovala 2000 snímků, mi nyní na G3 stačí jen na 956 kousků. Ježíšku, tenhle foťák už nerozbiju!

Synek dostal z knížek než jednu, sbírku povídek KOČAS 2012, ve které je báječná povídka jeho tatínka a ještě báječnější povídka jeho sestry. A různé dobroty čokoládového a kulinářského žánru. Více nemohu prozrazovat, neb dcerka se svým Tomášem přijdou zítra na šoulet a dárky, určitě by si to teď přečetla, a to by pak nebylo žádné překvapení! Žena obdržela DVD s Werichem, knížku a CD o poválečném transatlantickém dialogu rozdělených V+W a Pražskou zimu od Madlenky Albright. A poukázku na thajskou masáž. A sázenku na 260 milionů. Avšak jestli vyhraje, tak se to nedovíte, protože umím držet tajemství!

Šel jsem spát zase ve tři, protože jsem nahlédl do dalšího svého dárku, knížky pana matematického plukovníka Amira Gutfreunda Jídlo se nevyhazuje. Je v něm zachyceno vyprávění lidí, kteří žili v holocaustu – a nevěděli o tom. Pro ty, kteří se výše pohoršili nad tím salámem a plnými hrnci: Není to znak toho, jak jsou vánoční svátky slunovratu obětí poživačnosti a nenasytnosti. Někdy takový dárek rozhoduje o životě či smrti. Anebo jen ten suchý chleba, který i z tohoto důvodu prostě musím mít na vánočním stole plném dobrot…

Jeden dárek jsem nezmínil. Ten, který jsem na Štědrý den dostal ještě před večeří: Díky pracovitosti a šikovnosti synka a ženušky, a díky jejich dobrému srdci, jsem se mohl odpoledne hodinu prospat!

Sladký spánek a pěkný zbytek roku 2012 všem čtenářům přeje Šaman.

Psáno v Praze 25. prosince 2012

************************************************
Neregistrovaným komentátorům je možno vyjádřit se k tomuto článku v Šamanově hospůdce U hřbitova.