Je poledne. Jak oznamuje silným hlasem zvon ze zvonice kostela Zesnutí Panny Marie. Zvonice stojí samostatně, od samotného kostela je vzdálena asi dvacet metrů, a zdálky tak opticky zvětšuje onen chrám. Který je i se zvonicí jen součástí rozsáhlého vilémovského opatství. Ale to zabírá asi jen polovinu území bývalého byzantského kláštera. Na druhé půlce hory Sion se dodnes rozkládá komplex, který je synagogou, mešitou, královským hrobem i slavnou jídelnou, známou v křesťanském světě jako "Večeřadlo".

Už jsem o tomto spletenci náboženství, architektonických forem a zauzleném uzlu uzlových biblických událostí podával referát v prvním díle svého vyprávění. Tehdy jsme navštívili hrobku krále Davida, dnes nás čeká hlavně ono proslulé křižácké Večeřadlo, aneb Coenaculum, v americké latině též Cenacle, aneb Hall of the Last Supper. Zde probíhala poslední večeře Páně. A onen kámen, na němž ulehla ke svému poslednímu pozemskému spánku Panna Marie, se nacházel zcela jistě v tomto místě. Na místě, kde předtím její syn naposledy pozemsky povečeřel. Jak si mysleli křižáci, kteří zde postavili svou kapli. A abych to s tou Marií snad naposledy ujasnil: Její (prý skleněná) rakev, v níž tělo, než odešlo na nebesa spočívalo, byla uložena možná na třetím místě: V hrobce, kterážto se nachází v hřbitovním židovském městě v údolí Jóšafat. Schází se tam po křižáckých schodech k byzantské kryptě, jež obsahuje hrob, vyhloubený do svahu v prvním století. Kloním se k tomu, že Marie nejspíše zesnula v Efezu, jak jsem psal minule. Nicméně nyní je to už asi jedno, kde byla uschována její tělesná schránka. Dnes se nad tím usmívá odkudsi z virtuálních nebes, a pokud se k ní chce někdo pomodlit, tak nemusí vážit cestu na žádné z postupně vyjmenovaných čtyř míst...

Vraťme se ale na horu Sión. Ulička, oddělující vilémovské opatství od křižácké kaple, se tu rozšiřuje v jakési náměstíčko, jemuž nově vévodí bronzová plastika "cara Davida", hrajícího na lyru. Toto vylepšení onoho prostranství jsem v roce 2006 ještě nezaznamenal. Kingova socha v nadživotní velikosti sem byla umístěna později péčí ruských pravoslavných věřících. Jiný zdroj hovoří o tom, že ji zaplatil bohatý americký mecenáš – ale to se nevylučuje. David se tváří jaksi sveřepě, což je dáno tím, že má nos rozbitý na maděru. K vandalismu došlo hned druhý den po instalaci objektu, přičemž byla socha také polita barvou. Provedl to nejspíš nějaký superultraortodoxní… prostě silně věřící žid, který ctil přikázání "nezobrazíš". Řekněme si rovnou, že tento novodobý vpád do okolí ješiv, na místo, které ctí tři různá náboženství, byl poněkud neekumenický. Hloupý. Prostě neizraelský. Barva byla smyta, rozbitý nos zůstal. Myslím si, že Davidovu vzhledu docela prospěl.

Čekáme, dokud se ve Večeřadle poněkud neuvolní. Dalia vypráví o historii objektu. Už jsem o ní psal v prvním díle, takže jen stručně: V 6. století celý pahorek pokrývala obrovská byzantská bazilika. Zničena byla roku 614. Roku 1099 zde postavili křižáci svůj chrám, z něhož se dochovala kaple "Zesnutí Panny Marie", kde je v prvním patře ono Večeřadlo. Po vyhnání křižáků r. 1187 se tato kaple stala součástí františkánského kláštera. Františkáni byli odejiti r. 1524, načež zde Turci postavili minaret a z kaple se stala mešita. Dnes celý slepenec staveb, do kterého patří i synagogy v přízemí kaple (jednou z nich je Davidova hrobka), křesťanské Večeřadlo v patře a střecha s minaretem, je v péči židovského státu. Ale samotné Coenaculum spravují arménští katolíci (pokud se od roku 2006 něco nezměnilo).

Nějaké davy se vyhrnuly, nahrneme se tedy s dalšími davy na schody, které vedou do prvního patra, přímo na svaté křesťanské místo. Čímž se ony davy vyhnou svatému židovskému, muslimskému i židovskému místu, zasvěcenému králi Davidovi. Než vejdu do místnosti, které posvětil svou přítomností Král králů, zastavím se ještě na ploché střeše, odkud hodím pár fotografických pohledů do okolí, a po dalších schůdkách se vnořuji do onoho gotického prostoru...

No jistě. Ježíš naposledy povečeřel v patře. A byla to pesachová večeře s beránkem, který se v době Druhého chrámu mohl jíst toliko v hradbách Jeruzaléma. A patřilo k ní i víno. Takže když se na apoštoly snesl Duch Svatý a oni začali mluvit cizími jazyky, tak si mysleli, že jsou opilí. Tak tady to bylo. Nebo pár metrů vedle. Někde v Jeruzalémě. Tyhle kameny a tyhle metry krychlové totiž pamatují až rok 1099. A je to, jako všude v Izraeli, echtovní gotika. Zde ji nikdo nezbarokizoval. Pokud nebyla ona gotika zbořena, pak k ní muslimové maximálně přistavěli minaret. A provedli nějaké další drobné islamizující zásahy.

Tak jako zde. Po křižácích zůstala gotická klenba. A žádný nábytek. Po muslimech barevná mozaika v gotických oknech. Arabské nápisy. A uprostřed zdi, obrácené k Mekce, vylomili výklenek, zvaný mihráb. Ono to tu vůbec vypadá jako v mešitě. Ale chybí modlicí koberečky. Celý prostor je podivuhodně prázdný! Ani kříž se zde žádný nenachází. Jediným historickým křesťanským symbolem je pelikán, do jehož zobáku jdou dítka. Prý je to reliéf někde na kamenném baldachýnu nad schody, ale nevšiml jsem si ho. Čeho jsem si všiml, a čeho si všimne každý, je dar papeže Jana Pavla II. z roku 2000, kdy toto místo navštívil – totiž plastika zlatého olivovníku, postavená v jednom z výklenků. Olivová ratolest je takto křesťanský symbol, ale velice transnáboženský. Ještě jeden neviditelný papežský dar se tu nachází – právě celé toto místo.

Izraelská vláda při oné památné papežské návštěvě natolik radostí zhloupla, že ono Večeřadlo nabídla Janu Pavlovi II. darem. Přesněji tedy vatikánské Kustodii, které zdejší prostory patřily, než je schlamstli Osmánci. Papež tehdy moudře odmítl se slovy, že by to tu mělo patřit všem. Kdyby zde vládla jedna náboženská skupina, mohlo by to vyvolat sváry. Přičemž Večeřadlo je místem připomínajícím univerzalitu. Sounáležitost všech lidí. Nicméně vždy, když přijede do Jeruzaléma a na horu Sión a k Davidovu hrobu/ osmanské mešitě/ křesťanskému Večeřadlu nějaký další papež, shromažďují se zde superultraortodoxní židé, kteří onu místnost okupují, vyhánějí odtud křesťanské poutníky i bezvěrecké turisty a dělají brajgl. Právě z obav, aby další vládla nezhloupla, a nějaký další papež náhodou nepřijal… Ale dnes zde panuje klid a mír. A tak si skupinka křesťanských poutníků mohla zapět nábožný hymnus a skupinka ekumenických turistů si ho mohla vyslechnout.

Po východu z Večeřadla jsem se ještě prošel po ploché střeše, na které, jak to vypadá, bydlí nějací Izraelci (jak se zdá podle vlajek na balkonech a symbolů Davidovy hvězdy), a kde jsou nejspíš i ony židovské náboženské školy. Vyšplhal jsem i na plošinu o patro výše, pod samu špičku minaretu. Dá se tady dívat do dálky i do výšky. Třeba na ten vedlejší Dormition i na jeho zvonici, ozdobenou na špičce korouhvičkou s kohoutem. Dá se dívat i do hloubky několikaúrovňových dvorků. Na jednom z nich se v zeleni skrývá starý muslimský hřbitov.

A pak už jsem seběhl po schodech dolů k židovskému králi Davidovi, který ve svém kenofatu, jakožto správný muslimský prorok, arciže neleží. Symbolický sarkofág Svatého Davida, katolického světce, je stále rozdělený na mužskou a ženskou část, neboť je umístěn v synagoze. Jenom přehoz na oné schránce je už vyměněn. Místo tmavomodrého ubrusu s vyobrazením hudebních nástrojů se tu v době naší současné návštěvy skví přísně černý povlak se zlatými ornamenty a hvězdou královskou. Pokud nahoře proběhla ona pesachová poslední večeře, pak na tomto místě umyl Ježíš svým učedníkům nohy…

Nechci ztratit svou výpravu, ale dostali jsme nějaký čas k, ehm, umytí rukou. A když jsem se vyčůral, tak jsem ještě stihl proběhnout přízemním dvorkem, ze kterého vede nečekaná cesta z této drůzy svatyň na nenápadnou uličku, za kterou se skrývá The Chamber of the Holocaust (na mapách také The Holocaust Cellar). Není to konkurence Jad Vašem, ale vůbec první muzeum holocaustu ve státě Izrael, které zde, na hoře Sion, vzniklo už v roce 1948. Podíváme se tam příště. Nezastaví mě dnes ani pohled do rozpálené pece, kde se nejspíše pečou chlebové placky.

Pospíchám zpět k záchodkům a do známé přístupové uličky mezi oběma svatými komplexy hory Sión. Míjím novodobé památné turistické místo. Zde, o tento kamenný sokl, přibetonovaný k dlaždicím, nesmyslně trčící nedaleko zdi, zakopla nejmenovaná (avšak známá) účastnice jednoho z předchozích zájezdů KKL, když couvala, aby uvolnila prostor spěchajícímu prodejci. Upadla, a skropila dlažbu drobnými kapkami krve.

Bylo jí tedy méně, než kolik bylo prolito při pokusech izraelské armády opětně dobýt v květnu 1948 Staré město, anebo alespoň jeho Židovskou čtvrť, odkud byla vytlačena jordánskými vojsky. Konec těmto pokusům dalo až zabetonování Siónské brány. Krev spláchly deště, zůstaly kameny otřískané kulkami. Po roce 1967 betonová zátka zmizela, a dnes v těchto místech panuje mír, ve kterém se líně vyhřívají jeruzalémské kočky.

(Příště nás čeká nikoli Poslední, ale aspoň Nejvyšší soud. Cestou tam se ještě trochu pobrodíme vodou v jednom z jeruzalémských údolí.)

Přemýšleno a prožito v Izraeli v poledne 18. března 2014, psáno v Praze na Lužinách v pátek 15. srpna 2014. V den, kdy stále platí příměří mezi Hamásem a Izraelem, prodloužené ve středu o pět dnů. Sice ke konci třídenního příměří, ve středu kolem deváté večer, byly z Gazy vystřeleny nějaké rakety, ale ty prý nevypálil Hamás. No a těsně před středeční půlnocí, před vyhlášením dalšího příměří, ještě během tiskové konference v Káhiře, letěly na Izrael další rakety, ale na obě provokace IDF důrazně odpověděly, takže od čtvrtka už zde opět panuje obvyklý mír…

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z Večeřadla a okolí na hoře Sión.

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.