Tramvaj vozí Liberečáky už od srpna roku 1897. Nejdříve po jedné koleji mezi ZOO a nádražím, později se prodloužila, zdvojkolejnila a na nějakou dobu i rozvětvila. Pod Ještěd do (zatím?) konečné Horní Hanychov (Ober Hanichen) dorazila až roku 1912. Snad úplně nejdříve se ta zastávka nazývala „Heimatstal“ (“Rodné údolí“). A to podle hospody, která tam přes těch sto let stále stojí, dnes pod českým názvem „Domov“.

Ober Hanichen

Liberec aneb Reichenberg, byl „hlavním městem německých Čech“ a místní Němci tíhli vždy spíše do Berlína než do Vídně, a dělali tak císaři rakouskouherskému a králi českému Franc-Josefovi velké starosti. Starosti pak dělali i nové československé republikánské vládě, když hned den po vyhlášení ČSR vyhlásili samostatnost „Deutschböhmen“, což byla provincie budoucího krátkodechého projektu „Německého Rakouska“ (“Deutsch-Österreich“). Toto historické české území bylo obsazeno československým vojskem až 14. prosince 1918. To je ovšem jiná pohádka, zmiňuji ji hlavně proto, že až do roku 1925 byly na tramvajích toliko německy psané cedule a až po tomto roce směli být do tramvajového podniku jakožto zaměstnanci přijímáni také Češi. (Což místní Němci nesli jakožto „národnostní útlak“.)

Ze začátku byla tramvajová trať do Horního Hanychova jednokolejná, zakončená výhybnou. Podobnou výhybnu si pamatuji na konečné číslo 2 v Rochlicích na Poštovním náměstí. Chodili jsme se tam dívat s dědou na vlaky za šraňky u rochlické zastávky. Zpátky jsme se stavovali na tom náměstí v cukrárně, kde jsem si dával rakvičku (měla šlehačku uvnitř, no zázrak) a kakao. A přitom jsem sledoval šíbování na té výhybně. Tramvaj s vlečňákem vždy čekala, až přijede po třídě dr. Zd. Nejedlého (dnes dr. Milady Horákové) souprava od centra. Tu navedla výhybka na druhou kolej. Načež odjela připravená souprava z první koleje. Od nové tramvaje se odpojil vlečňák, motorový vůz sjel další výhybkou na samostatnou kolej, vyhýbka se přehodila, vůz zacouval po první koleji, předjel před vlečňák na jednokolejku před výhybnou, načež se po vyhýbce vrátil zpátky na druhou kolej a připojil si vlečňák z druhé strany.

Takhle jednoduché to bylo. Akorát tak na snězení rakvičky a vypití hrnku kakaa.

No a podobná výhybna bývala i v Horním Hanychově, ale ta byla v roce 1921 zrušena. Pod Ještěd vedla z předchozí zastávky Palouček, anobrž Spáleniště (německy Walhalla) toliko kusá kolej. Jednokolejná trať, která končila zarážkou. (Vlastně „slepá“ kolej.) Výhybna byla až na Paloučku. Teprve když jsem se toto po nějakých šedesáti letech dověděl, pochopil jsem, proč jsme vždycky tak dlouho na Paloučku čekali! Bohužel bez rakvičky…

Tramvaj přejela město ve dvaceti minutách. A potom asi dalších deset minut se odbejvalo šíbovnání na výhybně na Paloučku. Tady se totiž odpojoval vlečňák, a k Domovu jel motorový vůz sám. Kdo jel ve vlečňáku, musel přestoupit. Na konečné pobyla tramvaj jen tu chvíli, než přešel pan řidič či paní řidička tramvaj do druhé řídící kabiny. A vždy si s sebou nesli kliku! (Kolikrát jsem si na zadní plošině říkal, že bych si měl pořídit taky takovou kliku a zkusit, jestli by mě pak tramvaj poslouchala místo pana řidiče. Tedy – takové nápady jsem měl asi jen do patnásti let…)

Pak se tramvaj linky číslo tři vracela ke svému vlečňáku, předjela ho po druhé koleji, zacouvala a došlo k připojení vlečňáku. Teprve pak mohla najet další souprava od Dolního Hanychova, odpojit svůj vlečňák a vydat se nahoru! Jednoduchá topografická úloha, kterou nebylo třeba chápat, ale která mi zpětně vysvětluje to nekonečné čekání na předposlední zastávce trati.

Veselejší byl návrat, když se šlo z Ještěda přes Pláně. Výlet končil právě na tom Spáleništi či paloučku, kde vždycky nějaká tramvaj čekala, anebo aspoň její vlečňák, do kterého se dalo nastoupit a sednout si.

Dnes tudy vede dvoukolejná trať s otočkou na konci. Starý úzkokolejný rozchod trati , který páčil jeden metr, byl už taky nahrazen vlakovou roztečí o standardním rozchodu 1435 mm. Na Spáleništi se už nečeká, ostatně ani na rochlickém Poštovním náměstí. To je ale zase jiná pohádka, o níž povyprávím někdy příště.

Pěkné předjaří přeje

Šaman (liberecký Čech nejméně 4. generace)