Když jsem byl výrostek, obdařený kolem značky Junior, jezdíval jsem často na liberecké svazarmovské letiště. Bylo tam toho hodně ke koukání. Pokud byl provoz, tak každou chvíli z jeho travnaté plochy něco startovalo a něco na ní zase přistávalo. Krásná dvoumotorová letadla Morava L-200, která mi připomínala vážku, a Aero Ae-45, který by mohl být malým bombarďáčkem. Někdy startovala rozložitá dvouplošníková Andula An-2 s obrovskou čtyřlistou vrtulí. Pak se dalo očekávat, že z ní ve výšce začnou vypadávat drobné černé body, nad kterými se pak rozevře polokulový vrchlík padáku.

Nejčastěji však byly v provozu letadla značky Zlín, řada Trenér. Díky nim jsem se taky dověděl původní jméno toho města, které bylo v roce 1949 změněno – ale obchodní značka ne. Ono by se to ve světě blbě prodávalo pod názvem „Gottwaldov“... A těch písmenek na krytu motoru navíc! Tahle letadla často vytahovala do vzduchu plachťáky aneb větroně. V několika okruzích se dostala do takové výšky, aby mohl plachťák nasednout na Ještědskou vlnu, potom se od jeho přídě odpojilo lano. Trenér se sklopil po pravém křídle, a během jediného okruhu v asi dvacetimetrové výšce převrčel nad letištěm, kde odhodil lano od své zádě. Na dalším okruhu přistál.

Někdy se nechali piloti kluzáků vyhodit do vzduchu na špagátu, na dlouhé gumě, to potom měli čas jen na jeden okruh. Bývalo to v některé určité dny, kdy byl jiný provoz na letišti zastaven. Takže se mohlo jít až na pruh za vlastní přistávací dráhu a sledovat přípravy a vypuštění letadla z praku zblízka. Pěkně to ve vzduchu svištělo! V jiné dny, kdy bylo letiště zavřené pro běžný provoz, bylo na tom pruhu eldorádo leteckých modelářů. Jak krásně smrděl benzin, spálený v malých motorcích!

Pamatuji se na velkou vzácnost, někdy v první polovině šedesátých, kdy na libereckém letišti hostoval prototyp československého vrtulníku HC-3. Sledoval jsem ho hodiny, protože většinou zkoušel různé druhy visu pár metrů nad přistávací plochou. Zdálo se, že není nic lehčího, než s ním létat! Tenhle vrtulníček byl pro mě něco jako letadélko Káně. Nejčastěji však byly v provozu ty Trenéry. Dvoumísté jednomotorové dolnoplošníky (každé z těchto tří slov má v následujícím příběhu své důležité místo!). Vepředu sedával letecký učeň, a za ním pak instruktor.

Často jsem na letiště jezdil na jeho „spodní“, jihovýchodní stranu. Odtud nejčastěji startovala letadla proti převládajícímu severozápadnímu větru, a tady se taky poprvé dotýkala koly země. Byl tu velký hangár, do nějž se dalo čumět zpovzdálí, a pak taky patrová červenobíle kostkovaná věž se zábradlím kolem ploché střechy, na kterou se dalo vylézt, a odkud šlo sledovat frmol na letišti a v jeho bezprostřední blízkosti z mírného nadhledu.

Někdy foukal vítr z druhé strany, to bylo potom lepší zajet na druhou stranu letiště, kde jeho severozápadní hranu lemuje ostašovská silnička. Na ní se dalo regulérně stát přímo pod klesajícími letadly, jejichž podvozku se člověk mohl skoro dotknout rukama!

No a jednou jsem byl na téhle straně a sledoval po nějaké době velice nudné divadlo. Nudné, protože jednotvárné: Nějaký pilot se měl nejspíše samostatně pořádně naučit startovat a přistávat. A tak vždy odstartoval, zvedl to, naklonil letadlo, a po jednom okruhu zase přistál. Na letišti svůj stroj otočil, dojel zase na kraj dráhy, znovu odstartoval, vyrobil jediné kolečko, a pak zase přistál. Trénoval na Trenéru. Jednou svoje otravné konání pozměnil tak, že zabočil k tankování. Na téhle straně letiště byla vlevo od něj za lesejkem taková louka, která byla mimo vzletovou plochu. Pár hangárků tu bylo, a hlavně tankovací místo, kam občas letadla zajížděla naplnit nádrž.

Po nějaké době jsem měl toho snaživce dost, a chtěl jsem se podívat zase na druhou stranu letiště, jestli tam neprobíhá nějaká zajímavější akce. A napadlo mě, že si zkrátím cestu, abych nemusel zajíždět až ke stadionu Letka – ono to bylo tam a pak zase zpátky na druhý konec letiště asi dva kilometry. Že to prostě vezmu přes tu loučku rovnou ke komunikaci, která probíhala po kraji letiště. Už tam byla vyšlapaná a vyježděná stezka, která tu tankovací loučku oddělovala od samotné dráhy. Loučka vlevo, dráha vpravo, cestička přímo v ose té komunikace. (Dnes je tam asfaltová silnička.)

Nasednu tedy na bicykl (výrobek továrny Eska) a jedu, a teprve teď si všimnu, že onen nudně pracující Trenér jede proti mě. Vlastně ne úplně proti, ale rovnoběžně vpravo, v protisměru. Jako by se znovu vracel na práh dráhy, aby si zopakoval start/přistání.

Raději jsem šlápl do pedálů, abych ho co nejdříve minul. Když v tom se letadlo pootočilo trochu doleva, jako by chtělo zabočit k tankování anebo k hangáru. Tak jsem odbočil trochu doprava. Jenže letadlo pak zase odbočilo trochu vpravo, jako by předtím najelo jen na drn. Tak já zatočil zpátky doleva. A pak on doleva a já doprava, a šlapal jsem furt. On doprava, já doleva. Vypadalo to pořád, že se klidně mineme. Jenže najednou on zase zabočil doleva, a já byl najednou přímo před ním, v ose nepříjemně se točící vrtule.

Měřil jsem si to pak, ta cesta je dlouhá asi dvě stě metrů, a to letadlo na zemi nejede moc rychle. Rychleji jsem jel já. Kdybych se otočil, tak bych mu v klidu ujel. Jenže pořád jsem měl dost času, a najednou neměl a koukal jsem, že přede mnou, přímo ve výšce hlavy, se točí vrtule!

Pamatujete se, že ta letadla byla dvoumístná? No a když ho řídil jediný pilot, tak ten seděl na zadním sedadle. Příď byla zdvižená vysoko nahoru, takže během pojíždění na zemi neviděl přímo před sebe. Myslím si tedy, že mě ani nezaregistroval, a že se mi ani nevyhýbal, prostě jen jel do hangáru.

Trenér byl jednomotorový. A jeho jediná vrtule mě hrozila rozsekat. Strhl jsem kolo trochu vpravo.

Letoun byl dolnoplošník, čili jeho křídlo bylo v úrovni prsou cyklisty. Strhl jsem kolo na zem. Spadl jsem na záda. Křídlo projelo nade mnou, kolo podvozku deset cenťáčků od kol mého bicyklu.

Letadlo přejelo a nezastavilo. Pilot mě fakt neviděl. Kdo mě viděl, byli lidi u těch hangárů, kteří mávali a křičeli, protože to pro ně musela být nepříjemně zajímavá podívaná. Z boku nemohly být naše vzájemné vyhýbavé pohyby patrny. Prostě nějakej blbej kluk na kole si to plnou rychlostí drandil přímo proti pojíždějícímu letadlu, a pak najednou zmizel.

Sedl jsem si na zadek, rukama objal kolena a začal jsem bulit, ačkoli mi bylo už asi třináct - čtrnáct. Vůbec nic mi nebylo, akorát jsem měl trochu odřená kolena od milosrdné trávy. Nedošlo k žádnému kontaktu. Ale jen málem! Prostě – historka okresního formátu. Formátu okresu Liberec (to bylo v době, kdy nám kraj ukradlo Ústí nad Labem).

Přiběhl ke mě nějaký chlápek od té pumpy, a nejdříve mě celého ohmatal. Když zjistil, že mi nic není, začal příšerně nadávat. Ne, nenafackoval mi. Jenom odšrouboval ventilky a vztekle je zahodil.

Raději mi měl nafackovat. Nesl jsem nejdříve kolo přes rameno, pak jsem ho tlačil, ale u stadionu Letka jsem už na něj nasedl. Další čtyři kilásky jsem dojel na prázdných pneu, které to, kupodivu, vydržely.

No – mohlo to dopadnout hůře. Naštěstí nedopadlo. Milé děti, radím vám dobře: Nejezděte na kole přes letištní dráhu!

A Liberečákům přeju, aby jim to letiště, naše nejsevernější mezinárodní, na němž přistávaly bez potíží i Turbolety L-610, aby jim vydrželo. Mohlo by sloužit i armádě, když už jsou ve městě umístěny jednotky našich „chemiků“, kteří jsou součástí jednotek rychlé odpovědi NATO... Aby město letiště neprodalo na stavbu vilek či dalších mamutích superstředisek kvůli úhradě miliardových dluhů, jež napáchali minulí radní. V roce 2013 proběhlo referendum, ve kterém bylo přes 90 % občanů Liberce proti prodeji těch pozemků. Bohužel přišla jen asi polovička z 35% požadovaných voličů, a tak je referendum nezávazné. Nezávazné, ale názor byl vysloven jasně!

Také já jsem za zachování libereckého letiště, kde jsem byl před nějakými padesáti lety málem rozmašírován neúprosným břitem vrtule. Ale – bylo by to tak hrozný? No, nevím, zkoušet to už nebudu…

Psáno v Praze na Lužinách dne 2. března 2015

P.S. Více o současném i minulém dění (nejen:) v Liberci si můžete počíst na blogu Egonovy pohledy, třeba něco o libereckých tramvajích. Djó, o libereckých tramvajích by se toho dalo napsat ještě spousty, a taky napíšu. Někdy příště. Třeba o tom, jak pod Ještědem končila tramvaj kosou kolejí…

(Foto v úvodu převzato z dva roky starého článku v Libereckém deníku, který se problematikou prodeje letiště zabýval.)