Z ustrašenosti před Ruskem odmítla naše země Marshallův plán. Pro připomenutí později narozeným: Poválečný americký ministr zahraničí Marshall oznámil v roce 1947, že se Amerika chystá válkou zničenou Evropu podržet a pomůže jí obnovit hospodářství. Postupně daly USA Evropě 13 miliard dolarů, které tehdy ovšem měly podstatně větší hodnotu než nyní. Československo projekt odmítlo a ještě dřív, než byl definitivně schválen Kongresem, provedlo komunistický puč.

Plán protiraketového deštníku je veden stejnou logikou. USA vnímají Evropu jako kontinent za svého přirozeného spojence. Evropská bezpečnost a politická stabilita a s ní spojená prosperita tedy patří k americkým prioritám. Jaderná vydíratelnost Evropy tudíž není v americkém zájmu, stejně jako nebylo v americkém zájmu, aby Evropa po válce nuzovala.

Je jasné, že protiraketový systém není proti Rusku namířen vojensky: Rusové mají zbraně hromadného ničení v takovém množství a takové technické kvalitě, že deštník není proti nim účinný. Ohrožuje je však politicky, protože zainteresované země nadále vyvazuje ze sféry ruského vlivu. Takto prosté to je. Stejně jako v druhé půli čtyřicátých let je opět volba na nás. Chceme se přichýlit k východu nebo západu? Jaká filiace je pro nás větším přínosem? Odpověď nechť každý zváží po svém.

Úspěšný pokus samozřejmě nezvrátí převládající náladu v zemi, která je proti radaru, proti deštníku a v důsledcích přitakává Rusku. Nicméně oslabuje argument, že "by to stejně nefungovalo". Tento argument je nesmyslný hlavně proto, že to není naše starost, do jaké míry "to" bude nebo nebude fungovat. Navíc, technický vývoj je rychlý a v krizových situacích se jeho rychlost mnohonásobně zvyšuje, viz vývoj radaru v Americe od roku 1941 do roku 1945. Takže znovu: funguje to. Teď jde o to, aby fungovalo to, co nosíme pod čepicí.